Střešovická písmolijna/TypoMonolog

TypoMonolog:
(leden 2003)

Několik století se tiskové písmo vyvíjelo jen pozvolna. Teprve po nástupu průmyslové revoluce se objevilo pár zajímavých revolucí i v typografii, zejména začátkem dvacátého století. Futuristé s dadaisty bořili staré principy, Bauhaus hledal nové, Jan Tschichold z toho všeho odvodil svou Novou typografii (a ve zralém věku se vrátil ke klasice). Postmoderní a dekonstruktivistická typografie odráží chaos současné doby a budoucí moderní typografie bude zase odrážet chaosy dob příštích... Vznikají desítky učených pojednání o visuální komunikaci, ve kterých se můžeme dočíst takové důležité věci, jako že slovo tištěné je náhražkou hlasového sdělení, že interpretace – otisk slova na papíře – nemá fysicky nic společného s interpretovaným subjektem či jevem, že obrázkový symbol nahrazuje informaci o několika slovech. Takové hravé pseudovědecké úvahy jsou často mnohem zábavnější než suchopárné řemeslo, a tak rádi připojujeme teorii vlastní.
Všichni živočichové jsou příjemci optických sdělení. Člověk si to zkomplikoval vytvořením systémů fonetických záznamů: písem. Rozumí se samo sebou, že komunikace visuální, optická, je tou nejjemnější formou dorozumívání. Obě zbývající, tedy zvuková a fysická, jsou víceméně násilné a v okamžiku jejich přijímání znesnadňují příjemci myslet na něco jiného. Normální člověk se sice rád soustředí na to, co je mu sdělováno, ale chce mít při tom klid. Při nerušeném prohlížení obrazu nebo při četbě se nám myšlenky rozbíhají novými směry a jednotlivé visuální prvky přispívají k jejich formování. K tištěnému slovu se můžeme libovolně vracet a vnímat jej z různých úhlů pohledu. Cesta myšlenek skrz lidské oko však není úplně bezbolestná – vždyť je to jeden z nejcitlivějších orgánů ve vesmíru. S ohledem na velkou citlivost lidského oka a duše si zkusme představit samotný proces vnímání coby „konsumaci“: Visuální konsumace je praxí visuální komunikace. Do našeho organismu pronikají vjemy stejně jako potrava. Typografii a obraz uchvacujeme kusadly našich očí, polykáme nervy a trávíme mozkem. Dobrý kuchař musí upravit jídlo tak, aby bylo nejen stravitelné, ale především chutné, a mělo nezaměnitelný punc solidního podniku. Typograf má věci užitečné upravovat se stejným zaujetím (a má mít na paměti, že jeho dílo plní navíc také funkci okrasnou). I písmo se odvíjí od chuti konsumentů, a ta byla vždy rozmanitá: vedle labužníků, kteří si pochutnají na elegantních antikvách, tu máme proletáře, kteří ocení spíše rasanci grotesků. Těžko budeme nutit dělníkovým očím chateaubriand v podobě benátské antikvy pro orientační systém v továrně, naopak mlsný bibliofil asi nestráví tučné plakátové Bertholdovy jitrnice. Kremrole se hodí k ovaru stejně jako postmoderní font k antické filosofii. Kuchař citlivě míchá ingredience k úpravě jídla, designér s rozvahou vyhledává nejvhodnější grafické prvky k úpravě literárního díla. Správný výběr písma je dochucením textu: víme dobře, že nevhodným kořením lze potravu snadno zkazit, a vhodným zlepšit. Když se do potravy dostane nějaká nečistota, naše útroby zbytečně trpí, stejně jako když pozorujeme rušivý prvek v typografické úpravě: tehdy nás stihne duševní diarrhoea – nevolnost mysli. A tak stejně jako kuchař sám ochutnává pokrm před tím, než jej podává, dělejme i my typografii tak, jako bychom to po sobě museli číst. Dobrá úprava začíná správným výběrem písma: nejlépe ať je to jediná spolehlivě čitelná rodina, která „utáhne“ celou knihu bez nutnosti kombinace dalšího velkého počtu řezů. Používejme pravé kursivy, skutečné malé kapitálky, vyvarujme se elektronických deformací a prostrkání uvnitř slov v zarovnaném textu.
Starým písmem dokonaleji vyjádříme různé nálady i charakter textu. Smyslná renesančně-barokní kursiva Jannonova vedle přísných vertikál empirové didotovské antikvy vytváří šťavnatý protiklad, neogrotesk vedle dekonstruktivistické experimentální abecedy působí lacině. Barokní fara vedle gotického kostela působí harmonicky, přestože je mezi nimi čtyři sta let rozdíl, ale postmoderní hotel vedle funkcionalistické vily vzbuzuje hrůzu, a to od sebe nejsou ani osmdesát let. Je to způsobeno tím, že historické slohy jsou daleko bohatší na jemné vyjadřovací prostředky. Moderní písma nemají promyšlenou modelaci tvarů, každá skrytá rafinovanost je na obtíž. Jsou chudá ve výrazu a neumožňují tvorbu kombinačních akordů. Argumenty visuálních komunikátorů o redukci ozdobného balastu i volání po schematické nahotě tvarů s cílem zjednodušit design jsou dílem docela užitečné, dílem však vycházejí též z nepozornosti k formám komplikovanějším a mnohotvárnějším. To je výhodné například pro tvorbu orientačních systémů, kde by emocionalita grafiky překážela čitelnosti.
Strážci mramorových pomníků, milovníci renesance a baroka upínající se k minulosti současné dění v grafickém designu ignorují. Pečlivě okopávají záhonky švabachů, garamondů a bodonek a staré tisky nerozřezané balí do celofánu a umisťují do prachotěsných vitrínek. Programové rozcházení kroku s dobou je u nich sympatickou odvahou, může však vést k degeneraci znakového kódu a strnulosti v jeho používání. Antikvy se pravda musejí stále překreslovat, aby vyhověly měnícím se visuálním zvyklostem člověka a novým tiskovým technologiím. Tiskne se už tak dokonale a ostře, že se písmo musí změkčovat a programují se přirozené chyby, aby naše optická potrava neskřípala v oku, aby plynule přenášela myšlenky do naší hlavy. Je dobré proto používat takové transkripce historických písem, které vycházejí z ryzích předloh, originálních kořenů inspirace.
Současná typografie je přesným otiskem ducha doby, a proto má daleko větší schopnost zaujmout naši pozornost než stokrát okoukané historické typy. Znak se stává sám sebou, tvoří nový subjekt; hledá se nový visuální úder, vznikají zajímavé slepé uličky a ještě zajímavější reakce na ně. Designéři si nemohou vystačit s archaickým písmem, u krátkých textů lze hodně slevit z nároku na čitelnost. Vznikají stovky nových experimentálních písem týdně, mnohé z nich jsou volně k dostání na internetu. Nová média inspirují k novým grafickým řešením, a to i tehdy, když chybí myšlenka, pohled dovnitř tématu. Klouzání po povrchu věcí propůjčuje dnešnímu designu určitý odlehčený, promenádní charakter. Moderní grafický jazyk vyžaduje neustálý vývin a obnovování forem úměrně k tomu, jak se mění optické návyky člověka. Dá se očekávat dokonce i pozvolná změna podoby latinkového písma – formy některých znaků se nám už zcela zjevně mění před očima, vznikají symboly nové, zanikají nepotřebné. Roste obliba bezpatkových písem, serifové knižní antikvy se stávají technicky dokonalými a přísnějšími ve výraze, tvoří s grotesky ucelené písmové systémy a megarodiny. Stávající klasifikace tiskových písem již nestačí obsáhnout všechny variace latinky a některá písma se lépe zařazují již jen svým charakterem a určením. Příkladem může být Týfův Juvenis stojící na pomezí egyptienky a lineárních bezserifových písem, které mnohem lépe vystihuje zcela neodborný termín „dětské písmo“.
Náš TypoKatalog 5 obsahuje materiál na každý druh typofilské i designérské práce, spousty historických replik, exkurse do původní české typografické tvorby i experimentální a ozdobné typy.