Bukurešťská črta 11. 3. 2007




Sám nevím proč jsme kývli na nabídku českého centra v Bukurešti abychom tam udělali workshop pro komunitu designérů a pro tamní vysokou výtvarnou akademii. Asi proto, že s Honzou Čumlivským a Karlem Halounem sdílíme jakousi romantickou cestovatelskou vášeň, která je v případě mém a Karlově sycena ještě pijáctvím, což není sice Honzova parketa, ale o to víc kouří. Již druhý večer po příjezdu jsme si v nočních hodinách po návratu z několika knajp spletli Centrul Ceh s výčepem, a do rána jsme údajně zpívali z okna šestého patra zastupitelského úřadu bratrské postkomunistické země. Tlumočili jsme srdečné pozdravy od českých alkoholiků rumunským soudruhům, předali zkušenosti a vyměnili si názory na současnou situaci.
Rumunsko není žádná rozvojová země, monarchie tam vydržela vlastně až do revoluce 1989, neboť Čaušeskův palác musím považovat za královský zámek (3. největší obytná stavba na světě), v zemi je ohromné nerostné bohatství, výborná tradiční kuchyně, o hudbě, literatuře a umění ani nemluvě. Až na to, že se tam nekoná prakticky žádný grafický design.
Na workshop s námi přišlo všech 8 (slovy osm) grafických designérů z Bukurešti, povětšinou zástupců nějakých grafických studií. Ostatní provoz se koná v DTP centrech a vesměs živelně. Vliv mezinárodního anonymního designu je všude, takže se o něm nebudu zmiňovat. Visuelní efekt Bukurešti je depresivní, cestou z letiště nás obklopuje známý obraz socialistického bordelu, na chvíli jsem měl pocit stroje času - takto to u nás vypadalo před dvaceti lety: všude hromádky odpadků, rozbité ploty, za zamřížovanými vraty zarostlé dvorky, vytlučená okna, prorezlé balkóny, děravé střechy. Motoristé jsou tam obzvláště drzí, všechny chodníky bez výjimky jsou do tří čtvrtin obsazeny mercedesy a daciemi, zebry pro chodce neexistují. V jednom baráku sídlí socialistická partaj, v patře pod ní liberální, v přízemí pak kasino, pravá to symbiosa hazardu s veřejnou službou. Kasin je tam jako v Las Vegas, žebrák na každém rohu, hovna od potulných psů, zrušená kina a divadla, plynové trubky na fasádě, klubka drátů na sloupech, pouliční osvětlení jen u firemních budov. Paráda.
Na náměstí pomník obětem revoluce 1998, bylo jich přes tisíc, přičemž sochařská výzdoba jako od nějakého zasloužilého konformního umělce. Dům, v němž sídlila Securitate byl vypálen, avšak do zachované fasády smělý architekt vsadil několikapatrovou skleněnou budovu na znamení vítězství. Nápadité a působivé - zprvu jsem to považoval za schválnost, ale to jsem ještě neznal tento příběh.
Instalujeme a otevíráme výstavu našich studentů v galerii UNA poblíž Akademie. Krásný nepravidelný klasicistní přízemní prostor. První výstava typografie v Bukurešti v historii, někteří studenti se diví že to jsou práce studentů. Myslím, že to má smysl na rozdíl od pořádání výstav českého designu třeba v Londýně, to je nošení dříví do lesa. Na rumunské akademii výtvarných umění panují středoškolské představy o vztahu studentů a pedagogů, žáci sedí tiše jako pěny a nedváží se ceknout. Profesoři je nutí dělat blbosti, jeden z nich ve sklepě tajemným přitlumeným hlasem se zdviženým levým ukazováčkem předvádí studie iluminací, amatérsky překreslené stránky středověkých manuskriptů. Je tam několik atelierů malby, s věrným socialisticko-realistickým programem. Za vraždu talentu bych dával vysoké nepodmíněné tresty jako za normální zabití. Vůbec tam nefunguje komunikace mezi ateliery, profesoři na sebe nevraží, dveře od učeben jsou permanentně zavřené a na chodbách je tma. David Hrivňácký z AVU co byl u nás loni na stáži, se tam objevil že je na grafice - no těbůh. Slíbil nafotit a vyzvědět víc o stencilech. Ateliery sochařství jsou dobré, velké odvážné moderní formy, závan svobodného ducha, a pak taky fotka a nová media v podkroví, tam byla pohoda a dobrej pokec s profesorem.
Stencil je nový sociální fenomém rumunských měst, některé místní grafiky jsme urazili vůbec tím, že se nám to líbí, nicméně jeden profesor to tam zadal i jako semestrální úkol, avšak je proti aplikaci v ulicích, že se to prej nesmí. Další políček obecnému vkusu jsme zasadili lokálním citlivým duším tím, že jsme zahořeli obdivem k Manele music, což je odpudivá směsice technopopu s tradičními prvky, kdy otylí snědí zpěváci se zlatými řetězy na chlupatých krcích ječí do mikrofonu primitivní texty. Jakási lokální forma hip-hopu, ovšem v obráceném gardu, a s velkou oposicí v podobě anti-manele hnutí, které je mimochodem dost militantní, asi jako naši skini.
Tak tady se na to podívejte a poslechněte si jeden šlágr.
A tady je font inspirovaný stencily a věnovaný rumunským kamarádům.

La revedere!

Fš 11. 3. 2007