Náklonnost ke starým znakům, báječným příšerám, maskotům a ochranným symbolům patří do stejné skupiny atavistických vášní jako sběratelství starých pohlednic. Hledání kořenů a posedlost historií se s věkem stupňuje do rozměrů vážného zájmu. Loga, piktogramy, ideogramy a značky současné visuální kultury mají svůj předobraz v identifikaci rodu či obce zhruba od poloviny 14. století. Šelma na štítě rytíře měla za úkol zastrašit protivníka, ale zároveň přesvědčivě ilustrovat čest a odpovědnost svého nositele. V tomto bodě se tradiční heraldika úplně kryje se současnými požadavky na firemní identitu tvořenou logem a ostatními grafickými symboly. Obrázkový grafický znak je vždy výmluvnější než pouhé slovní vypsání, které je zatíženo jazykovou specifikací a omezeným rozsahem sdělení. Proto se na letišti nesetkáme s označením "východ" v deseti různých jazycích, ale úplně postačí šipka, popřípadě kráčející panáček. Vedle takovéto úspory lze maskotům vtisknout do výrazu mnohé lidské vlastnosti, které jsou založeny na intuitivním vnímání pozorovatele, a ty už vůbec nelze vyčerpat slovním popisem, typografie tu vázne. Lze říci, že výrazová paleta heraldiky mnohokrát převyšuje možnosti současného grafického designu, který je často zatížen generačním poselstvím a po krátkém čase ztrácí sdělnost.
Středověký duch zrodil nestvůry s kombinovanými vlastnostmi. Dvouhlavý orel, sedmihlavá saň, okřídlený lev s orlí hlavou a pařáty, i dvouocasý lev vznikli z potřeby odlišení a z touhy po něčem výjimečném. Zoologické zahrady se od konce 19. století zakládaly proto, aby se lidé průměrných charakterů mohli obdivovat těm vlastnostem zvířat, které jejich chovatelé už dávno ztratili.
Ve své každodenní praxi si občas udělám čas alespoň na Gryfa - maskota všech knihtiskařů a typografů, anebo zvíře nakreslím na drobnou zakázku, z kteréžto praxe si zde dovoluji uvést některé svoje potvory: