Únor a březen 2008 jsem strávil v Indii protože je tam teplo a neopruzují tam žádní klienti, byrokrati ani akademičtí funkcionáři. Internet tam vypadává stejně často jako elektřina, na zprávy z Česka jsem si vytvořil filtr v mailu, přičemž neodkladná sdělení studijního oddělení nebo vedení VŠUP putovala rovnou do koše. Signál mobilního telefonu tam funguje dokonale, ale jen pokud bych měl přístroj zapnutý... Bez evropských mindráků a bez všedního balastu jsem strávil dva pracovní měsíce (cosi jsem sepisoval) v naprostém ráji, a návrat do Prahy koncem března byl návratem do mrazivého pekla. První dojem na rodné hroudě byl, že se tu všichni hádají kvůli malichernostem, tak jsem hned odjel do svého studia v přírodě. Tady přináším pár ukázek indické typografie, tak, jak jsem je odpromítal svým studentům, ale komentář si už nepamatuji, tak jen uvedu to základní zjištění, že totiž řemeslo písmomalířské tam neobyčejně kvete, a že se tam mistři plochého štětce docela dobře uživí a že je to tedy také naděje pro nás, až Evropa zcela zdegeneruje pod tíhou formulářů a diktaturou chcípáků. Indové se radují z každého okamžiku všedního dne, každé banální setkání si dovedou proměnit ve slavnost, a pomalovávají si veselými motivy náklaďáky, domy, krámky a hospůdky. Jen tak si užívat, třebas v bídě, podnikat nezištné ztřeštěnosti v kruhu rozesmátých negramotných venkovanů, to je důvod proč se do Indie vracím. Pocit absolutní svobody, možnost dělat si opravdu co mě napadne. Viz obr. zde.
Takhle to vypadalo podrobně:
V Bombaji se od mojí poslední návštěvy v roce 2002 změnilo jen málo. Letiště je stále stejně smradlavé a taxikáři stejně prolhaní: Tak například po našem příletu po 22. hodině jsme se od jednoho z nich dozvěděli že nic už dnes do Goy nepoletí, že taxík na Domestic Airport bude stát 550 Rs, a že musíme jít na hotel se vyspat na zítra. Je to samozřejmě jinak: pohodlně se přesouváme na vnitrostátní lety za pouhých 190 Rs (+ 150 Kč v českých zpropitného nosiči) a letenku máme na 05.10. Na přepážce Deccan Airlines jsem vysázel na stůl horentních 12.900 Rs. za nás tři, vzápětí mi Ind oznámil, že “system is down” a dal na stůl již dávno opotřebovanou cedulku s příslušným neveselým nápisem. (System pak naběhl až po třetí hodině ráno.) Je teprve okolo půnoci, jdeme do vegetariánské kantiny kam chodí letušky a letušáci, dáváme si skvělou parotu s omáčkami, pakodu s tamarindovým chutney, přidáváme ještě jednu obyčejnou parotu a několik tandur chapati, kterýma vytírám misky s omáčkama do mrtě. Můj první letošní zážitek z indické kuchyně končí nadšeným pomlaskáváním přežraného evropana, zapíjíme skvělým čajem.
Filcung na domestic airportu končí ztrátou Vlastova památečního Ronsona, který se asi strašně líbil některému zřízenci letiště. Marné je vysvětlovat pražanovi, že i v Goe je spousta zapalovačů. Po přistání v goánském Dabolimu už začíná svítat. Taxík na Agondu může stát prý 1200, ale taky oficiálních 1080 Rs, jsme důslední, ani rupka nikomu navíc, když nepočítám zpropitné našemu řidiči, který nás strašně riskantně vezl klikatou silnicí plnou výmolů, protijedoucích náklaďáků a jiných nástrah. Řidič se jmenuje Babush a je Hindu, přestože má v autě křížek, jeho boss je totiž křesťan. Povídáme si o nadcházejícím karnevalu v Goe, který je prý nejhezčí v Panjimu.
Cestou z okénka pozoruju Margao, už tu mají vyasfaltované autobusové nádraží, to před šesti lety nebylo, ta stará místa jsou ale stejná a to mě naplňuje uspokojením z velmi pomalého vývoje, i jakousi ne příliš chvalitebnou slastí z mizérie. Staré křivé domky se střechami z palmových listů, rozbořené zídky někdejších zahrad ve kterých se teď prohánějí toulaví psi a prasata, prach, rámus, a hlavně vůně, to zůstalo beze změny. Indie voní nenapodobitelnou směsí nafty, spáleniště, santalových tyčinek a pachem kuchyní nejrůznějšího ražení. Ta vůně se obměňuje, ale její základní ingredience zůstávají stejné.
Konečně Agonda. S jistotou poznáváme Viktorův domek a Francisovu hospodu, hned nás ubytoval a otevřel piva Kingfisher, pak jel okolo Milan, ten vzbudil Viktora, Máňu a Pavla, pak radostné shledání a další piva Kings, skvělý Francisův sendvič, polévka z čerstvých plodů moře. Padají nám víka, tak jdeme trochu spát a domlouváme se na večer, bude totiž harmonika protože jihočeši zítra odjíždějí. Na Agondu jezdí pomalované přecpané a hudbou hučící mikrobusy s rozjařenou mládeží co jede oslavovat, do večera prý budou pryč.
Pálivé slunce zvolna stoupá po obloze pevnými dlouhými kroky, jako bosý toddyman šplhá do koruny palmy pro kokosové víno, které se v březnu promění v kořalku. Ráj na zemi.
Po zaslouženém šlofíku jdeme těsně před západem slunce dnes podruhé k Francisovi do jeho hospody Tiger Canisha, jíme mořského okouna, lososa a redsnappera, tedy červeného chňapouna, všechno vynikající, čerstvě ulovené ryby. Specielně se na to ptám, a je to tak jak vím již dávno: nic tu není mraženého. Máňa s Pavlem se loučejí, jedou zejtra brzo ráno, nicméně stihneme ještě odhulákat pár jihočeských písní při harmonice do noční Agondy. U kostela je velký stan a v něm hraje živá kapela portugalské písničky u příležitosti svátku indické nezávislosti, hodně mladých lidí se mezi sebou baví portugalsky. Kupuju ručník a plavky na zejtra. Bude neděle a koupání.
V noci je slyšet moře jako temné oddychování Leviathana, fouká docela vítr a vlny jsou značné. Náš domeček je jen pár kroků od břehu, což má nespornou výhodu v tom, že když se rozhodnu pro koupel, hned tam jsem, ale taky si musím zvykat na šumění příboje v noci. Inu, něco za něco.
V neděli ráno první akvarel mořskou vodou, pak všichni na snídani do malinkaté jídelny na křižovatce u kostela, v těsné blízkosti Viktorova domečku. Jíme bhádží, samosu a jiné indické pochutiny, samozřejmě zapíjíme znamenitým čajem. Vlasta nemůže vydržet bez internetu, vyřizuje korespondenci s Prahou a nosí ssebou laptop a videokameru. Já se poflakuju po mých známých kamenech za rybářskou zátočinou, pozoruju kraby a pak se houpu na vlnách jako na zpomalené trampolíně: dva metry nahoru, pak zas dolu a furt do zblbnutí. Dávám bacha abych se nespálil hned první den, po hodině šup do baráku.
Odpoledne smolím něco na laptopu, pak neodolám a lezu zase na skály, další slaný akvarel a koupel ve vlnách se zapadajícím sluncem. Voda má jenom něco přes 20 stupňů, za tejden se má o 5 stupňů ohřát. Indové v zátočině mají piknik a už jsou docela slušně ožralí. S Viktorem všichni na večeři na opačném konci pláže, krevety v masalové omáčce, moc jsem si pochutnal, zapíjíme několika pivy a jedním rumem. Zejtra jedeme do Chaudí, a na internet půjdu jenom jestli se mi bude chtít, což se mi zatím nechce, obávám se, že v mailu bych našel něco pracovního, lidi se dneska naotravujou až hrůza. V noci nejde eletrika, hospody svítí svíčkama, a u našeho domečku hlídá hlídač a rozdává nám svíčky.
V pondělí jedeme hned po snídani do Čaudí, Vlasta se tam nechává ostříhat u holiče, což trvá hodně dlouho, a má to za 50 Rs. Na tržišti před polednem, mají tam i různé mořské potvory ale ne tolik jako ráno. Zpátky na Agondě, stále nejde proud, Vlasta mi půjčil laptop kterej má ještě nabitou baterku, a odchází s Alenou do moře, já se pouštím do psaní. Poručil jsem si čaj přes ulici z protější hospody a poté najednou pustili proud, přesouvám soubor na svůj počítač. Denní normu 3 stránky jsem dnes dotáhl jen na 2,5 ale vzhledem k tomu, že jsme byli v Čaudí a půl dne nešla elektrika, to musí stačit.
Psát esej o typografii v Indii má zvláštní kulisy, všímám si ručně malovaných nápisů a vývěsních štítů. Vztah k písmu je mnohem osobnější než na severu, dokonce i ta známá loga nadnárodních koncernů jsou podána s originální štětcovou modelací a barevnost posunutá daleko od manuálu firmy.
Večer jíme sorpatel, což jsou vnitřnosti v omáčce z kokosového octa, goánské slavnostní jídlo, trochu to připomíná guláš, zapíjíme pivy a rumy, přisedá k nám rakušan Albert, což je kulinářský expert. Doporučuje hudební festival ve městě Sirsi, který se má konat od 9. do 12. února. Viktor balí jointa. Píšeme pohled do Reguly, kreslím na něj Vlastu na pláži s delfínem, opicí a palmami, píšeme hrozné blbosti do komiksových bublin a hihňáme se až do zavíračky jako pitomci.
V pondělí jedeme hned po snídani do Čaudí, Vlasta se tam nechává ostříhat u holiče, což trvá hodně dlouho, a má to za 50 Rs. Na tržišti před polednem, mají tam i různé mořské potvory ale ne tolik jako ráno. Zpátky na Agondě, stále nejde proud, Vlasta mi půjčil laptop kterej má ještě nabitou baterku, a odchází s Alenou do moře, já se pouštím do psaní. Poručil jsem si čaj přes ulici z protější hospody a poté najednou pustili proud, přesouvám soubor na svůj počítač. Denní normu 3 stránky jsem dnes dotáhl jen na 2,5 ale vzhledem k tomu, že jsme byli v Čaudí a půl dne nešla elektrika, to musí stačit. V Čaudí se Vlasta nechává ostříhat, mezitím kráva na chodníku sežrala dnešní noviny. Viktor poznamenal, že jedna část jejího žaludku se přece jmenuje kniha, že to je tedy inteligentní zvíře. Opodál jiná kráva ochutnává hromadu hořících odpadků – inu něco teplého do žaludku.
Psát esej o typografii v Indii má zvláštní kulisy, všímám si ručně malovaných nápisů a vývěsních štítů. Vztah k písmu je mnohem osobnější než na severu, dokonce i ta známá loga nadnárodních koncernů jsou podána s originální štětcovou modelací a barevnost posunutá daleko od manuálu firmy.
Večer jíme sorpatel, což jsou vnitřnosti v omáčce z kokosového octa, goánské slavnostní jídlo, trochu to připomíná guláš, zapíjíme pivy a rumy, přisedá k nám rakušan Albert, což je kulinářský expert. Doporučuje hudební festival ve městě Sirsi, který se má konat od 9. do 12. února. Viktor balí jointa. Píšeme pohled do Reguly, kreslím na něj Vlastu na pláži s delfínem, opicí a palmami, píšeme hrozné blbosti do komiksových bublin a hihňáme se až do zavíračky jako pitomci.
Předevčírem přijeli Honza W. a Petra K., spali celej den, až teprve včera odpoledne šli náhodou kolem našeho domečku, a pak samozřejmě večer jsme si jich užili až až. Honza si objednával jednu coconut feni za druhou, lil to do sebe jako vodu a za chvíli jí měl jak se patří, už jen blábolil 5 let staré floskule, a sekýroval Petru aby zorganizovala objednání dalšího chlastu, protože měl 51. narozeniny. Petra ho musela odvést domů.
Ráno ve středu 30. 1. obvyklé bhádží s čajem, pak do Čaudí koupit kolo. Předtím jsem ale vyslechl různé nabídky na pronajmutí, nejvýhodnější zněla na 40 Rs na den. Rozhodl jsem se pro koupi nového kola z několika důvodů: je krásné, s tradičním britsko-indickým designem, brzdy táhlové, žádné bowdeny ani šlauchy, žádné rychlosti, poctivá kovářská práce, celokrytý řetěz, nikde žádné plasty, jen tmavozeleně lakované plechy s ručně malovaným dekorem a chrom. Poručil jsem si úpravu řídítek, a usmlouval zvonek zdarma. Cenově to vyšlo jako kdybych si nějaké cizí staré a olysalé kolo pronajímal na dva měsíce, a teď mám za stejné peníze funglovku, která by v Česku stála nejmíň 10 tisíc, tady jsem platil 2500 Rs, což je asi 1200 Kč. Před odjezdem ho můžu nechat u Viktora nebo u Francise napříště až sem přijedu, nebo na něm může jezdit kdokoli z přátel když ho nebudu půl roku potřebovat.
Z Čaudí už jedu po vlastní ose, na Agondu to je asi 12 příjemných kilometrů, protože na cestě leží 14 hospod. V jedné z nich si dávám velké pivo Kingfisher a kecám s místníma o jiných plážích a o tom, že se určitě ještě někdy stavím, hostinský vychvaloval svou kuchyni. Opodál seděli goánci a pořád se nalejvali rumem. Zbytek dne buďto seřizujeme Vlastovejma sikovkama nedotažený šrouby, obdivujeme starodávnou mechaniku kola anebo sedím a píšu esej o typografii. Nějak se mi nedaří plnit denní normu psaní, ale myslím, že se svět nezboří. Po třech stránkách odcházím za ostatními do hospody k Francisovi, mám nárok na 3 piva, obvyklé rumové přeháňky vynechávám. Šel okolo Albert, obdivoval kolo, má úplně to samé, ale ojeté. Heč.
Ve čtvrtek jedeme do Margaa. Nic se tam za 6 let nezměnilo, ale vůbec nic. Jen v Longhinos se zkazili, míchaná vajíčka s goánskými klobáskami byla mizerná. V obchodě s cédéčky kupuji dvě flétny různé velikosti a jakýsi štěbenec, kdyby mě popadla improvisace. Cestou zpátky vlasta s Alenou trpí jak zvířata v narvaném autobuse, jen Viktor si pochvaluje frotérství mladičkých Indek.
Píšu opět pod denní normu, což je zaviněno společnými výlety, které musím redukovat. Večer objevena nová hospoda nahoře v zatáčce nad kostelem. Výborné kalamáry v množství zeleniny, delikatesně okořeněné, a znamenitá feni, nesmíme o ní říct Honzovi W., aby nám to všechno nevychlastal.
V sobotu na trhu v Chaudi, kupuji levné košile a cestou fotím loga Kingfisher, každé je jinak namalované, pokřivené, přizpůsobené baráku, zdi, ceduli, roletě. Nikdy se neopakuje. Míjím rýžová políčka, čistá hospodářství, proti tomu je Agonda plná prachu a odpadků. Hromadí se igelity a nestravitelné materály. Dřív se to dělalo úplně stejně, ale bez plastů, všechno se prostě vyhazovalo ven, tam to sežrala zvířata. Když máme nějaké šlupky od melounů, banánů, pomerančů, staré noviny, krabice, hodíme to na zem pod terasu, a zachvíli je tu kráva nebo prase které to beze zbytku sežere. Nic nepřijde nazmar, jenom se zvířata nenaučila žrát umělou hmotu, tak to vesničani pálí a smrdí to na sto honů jako když hoří pneumatiky. Viděli jsme v Chaudi krávu s tlamou zabořenou ho hromady hořících odpadků – chce mít něco teplýho v žaludku, říká Viktor.
Předevčírem nějaká ztroskotaná loď překopla podmořskej telekomunikační kabel, 60% Indie je bez internetu, tady to běží sice pomalu, ale přece.
V neděli 3. 2. ráno v kostele narváno do posledního místečka, cca 1500 lidí z Agondy, která má obyvatel asi jako Třeboň, tolik lidí v Třeboni nepřijde na mši ano o Vánocích. Bhádží, čaj a kromě nějakého drobného dokumentu pro Metalurg dnes na práci nesáhnu. Přišla zpráva z TDC že mě vybrali, tak musim dělat pdfka a platit za účast v jejich ročence. Přišel mail z Bienále že mě taky vybrali ale naštěstí mě to nebude nic stát, chtěli mi vnutit několik katalogů za zvýhodněnou cenu, ale to si můžou nechat, co já tady s tim. Přišla pokojská a hned jsem se jí ptal jestli perou prádlo pro hosty protože jsem línej, a odpověděla že ne. Inu, goánci už mají vyděláno, na špinavou práci už nesáhnou, jako já.
Odpoledne píšu. stránky přibejvají i když pomalu. Večer Viktor balí turkyni věku vnučky, pak jointy znamenité ganži, internet nefunguje, takže rumy atd.
V pondělí 4. 2. ráno běloch vedle vynáší kýble s odpadkama na louku blízko pláže, a pak že Indové jsou prasata. O rozbřesku jsem sužován urputným nadýmáním, důkazem do zdárné aklimatisace. Posílám nějaké fontové kšefty do Dubnice a do TDC, internet běží dnes velmi dobře. Peru si fusekle, kalhoty a trenýrky modrým indickým mýdlem. Večer všichni jedeme do Palolem přesvědčit se, že se z pláže stal Václavák s krámy s cetkami pro turisty a v restauraci Mamoos vykáceli palmy a dvůr vybetonovali a pouštěli nám k večeři Madonnu z repráků. Na kamenech, kde se před šesti lety vyhřívaly zmije a pod nimi murény, už stojí boudy a je tam natažená eletrika. Nicméně Viktor tam kupuje flétnu na hady a Vlasta malé činely, takže bude hudba. Zdrháme zpět na Agondu za Francisem na rumy, Viki koketuje s turkyní, ta exceluje v nové sukni a ještě se stihla u Francise na záchodě namalovat. Zejtra má Francis, stejně jako ostatní katolíci v okolí, poslední den chlastu, pak 40 dní nic. To zní hrdě. Ve vesnici je slyšet bubnování, coby přípravu na karneval.
Úterý 5. 2. karneval u příležitosti křesťanského goánského masopustu. V poledne sraz u Francise v hospodě, dáváme mu zálohu na ubytování, platíme 300 Rs na den, což je cena více než příznivá za pokoj s vlastní kupelnou 50m od moře.
Zvuk bubnů zesiluje a najednou zpoza rohu kráčí průvod chlapů v různém stupni opilosti provázený veselými dětmi v maskách. Sice nic originálního, masky z papírnictví, fotbalové dresy se jmény evropských hráčů, třeba Nedvěd, ale všichni v karnevalové náladě. Nejdřív se zastavují u sousedního domku na dvoře, tam zpívají a odříkávají jakési modlitby, pak pokračují pod přístřešek Francisovy hospody. Tam na ně už čeká štědré pohoštění v podobě několika kartonů piva a lahví whisky a rumu. V dělostřelecké palbě bubnů lze vysledovat jistý nacvičený rytmus i koncové breaky, po nichž následují zpívané sloky bez doprovodu. Velká energie nespoutaného goánského katolictví spojená s východním naturelem vhodně dokresluje všudypřítomné kýčovité devocionálie s neony a pozlátkem. Kaple je vlastně docela velkým altánem pro muzikanty, je vyložena lesklou dlažbou a skýtá třeskutou akustiku až za práh bolestivosti. Odpoledne spím a sbírám síly na večer. Večer opět u Francise, ten má v sobě už na 15 malých piv, panáky nepočítaje, a musí ještě na skůtru rozvážet příbuzné po Agondě do jejich domovů. Průvod se rozplývá do menších proudů a bubnování mizí v noci.
Večer si k nám přisedla češka co bydlí dlouho ve Švýcarsku, aby si pocvičila rodnou řeč. Snažila se s Alenkou zapříst rozhovor o znamenité ajurvédické masáži na kterou tady pravidelně chodí, pak Viktor pronesl že je mu odporná představa masáže že by na něj někdo šahal, a dopadlo to tak, že se s námi rozloučila slovy “Ich wünsche ihnen einen wunderschönen Abend...”, inu následky masáže...
Středa 6. 2. odpočinkový den. Ráno na kole pro samosy, bonz, curd a mlíko, čaj a psaní vleže. Vítr neustává, je dokonce zataženo a na tropické poměry děsná zima. Vlastovi je pořád horko. Díky neustálému větru od moře jsem nastydl a řeším rýmu čajem a Acylpyrinem.
I odpoledne ležim a píšu.
Je večer a furt ležím a píšu... potim se jako dveře od chléva, fouká severák od moře. Vlasta a Alenka byli navštívit Alberta, má prý krásný domek se zahrádkou pronajatý na půl roku. Inu, to se někdo má.
Čtvrtek 7. 2. nic. Furt ležím a píšu, Voralovci mi k poledni přinesli k snídani samosy, vaříme si čaj. Odpoledne za námi přišel Viktor a jdeme na skvělé momo taštičky já s krevetami, ostatní veg. nebo chicken. Krásný větrný den. Na pláži od hadráře kupuju bavlněný přehoz abych zesílil své přikrývky, chtěl 500, dostal rovných 200 Rs.
Čaj a laptop.
Pátek. Ráno musím s Viktorem do Chaudi pro ajurvedickou medicínu, protože acylpyrin nezabírá. Sirup s dvanácti bylinami a hnědé tabletky proti kašli a nachlazení.
Znamenitý ajurvédický sirup zabral již večer, takže jsem už mohl s ostatními do hospody k Francisovi. Viktorovi přijela polská kněžna Kristyna se spisovatelem Robertem, kterej je poprvý u moře a úplně bez sebe. Dávám si hovězí beef chilli, ale až poté, co se dozvím, že polsky se tomu říká wolowina, Viktor to balí, dáváme buršácký přípitek. Kristyna mluví na Roberta a ukazuje na Viktora kterej sedí vedle ní: “vidzieš jak je dobrže sedět s degenerátami, bendžie pič rum i palič trawe!” A jak řekla tak i bylo. Chechtáme se jako pitomci do noci.
Sobota: Píšu a piluju hotové texty napřeskáčku, ještě to není ono, i když kostra je jasná: 12 esejů, 12 témat, 12 otázek a k tomu ukázky. Plus předmluva.
Na rekonvalescenční projížďce na kole nad vesnicí, okolo nedostavěného megahotelu, kde potkávám hordy opic a pár papoušků, ve sklepě jsou prý hadi ale tam nejdu. Místní vláda jim to zakázala dostavět protože si to Agonďané vymohli, stejně jako zákaz stavby nových hotelů. I bez toho je pláž plná bílejch. Pokračuji po hřebeni okolo primitivních přístřešků domorodců, vracím se do bodu odkud jsem vyšel. Je to tady takové malé a přehledé, pěšinky jako provázky, krajinka jako Středohoří.
Neděle 10. 2. Otepluje se, vítr ustává. Ráno po bhádží okružní jízda na kole kolem Agondy, vesnice je opravdu rozstrkaná hodně daleko, domky v krásných palmových hájích. Přístaviště rybářů s typickými goánskými loďkami co mají masivní těžký kýl a vahadlo po straně. Potkávám kolegu – písmomalíře – viz obr. Na lehkém obědě v čajovně na zastávce: fish curry se skvělými omáčkami a rejží, čaj. Pak se leží. Pak do moře – opět po několika dnech, vlny jsou stále značné, ale po 50 metrech se přestávají přes plavce překlápět a jen jej houpají. Vasrpolák Robert nadšeně bojuje s příbojem, zdravíme se, on říká že “tutaj celebruje samotnošč”, a večer v Canisha zase exceluje svým rodným jazykem: “kto ma desať hodin dzenně orgazmus, muši byč kretenom”, ilustroval tak své nadšení Indií.
Viktor mi dal na čtení dobrou knihu o Goe, jenže já musím pracovat na těch blbejch esejích, zatímco se okolo začínaj dít mnohem zajímavější věci. Zásada: nebrat si žádnou literaturu, žádný psaní ani čtení na cesty, číst jen cestu! To je žrádlo. Vpodvečer jsem si u Vijaye koupil letenku do Varanásí přes Dillí, což je nejlevnější, na 22. 2., na dřív to nešlo, pak to vezmu vlakama pěkně přes Bodh Gaiu okolo Kalkaty dolů na Konark, Puri, Visakhapatnam atd, což mi poradil zase Viki. U Francise domlouváme zítřejší absenci kvůli výletu do Netravali. Nejen typografií živ jest člověk.
Večer s Albertem ještě drink a čaras ve Fatimě, sedí tam nějací magoři jako my, vypadá to na noční podnik pro vyžilé rockery.
11. 2. Jedeme na výlet do Netravali, orgnické farmy Tanshikar. Vede tam prý zcela nesjízdná cesta, tak nás taxík veze přes Quepem a Padi, autobusy tam letos vůbec nejezdí. Hned po příjezdu na farmu se nás ujal Čin - majitel, 29 letý následovník rodinného podniku, který vystudoval obchod na universitě, a farmaření zdědil po otci. Na farmě žije s maminkou a manželkou. Po malém občerstvení nás předal průvodci, který nás jeepem odvezl na prohlídku osad rolníků. Jednoduché hliněnné domky s taškovou nebo jen kokosovou střechou, terasy a prostranství před nimi pečlivě urovnány z hlíny potřené kravskými hovny, což vydrží jen do monzunů, ale pak se zase opatří vrstvou hoven, která vydrží další sezónu, Je to měkké a čisté jako kobereček, suší na tom pepř, rýži a všechno ostatní. Všude okolo vzorně vedená rýžová políčka, kořenářské a ovocné plantáže. Zpočátku jsem si myslel, že je to skansen pro turisty, ale byl jsem ujištěn, že takto se tu doopravdy žije. Jedinečný zavlažovací systém je řešen hliněnými kanály s průzračně čistou vodou – bez zaváhání jsem se s chutí napil v parném dni. Nikde nic co by ji mohlo znečistit, nad námi už jsou jen opuštěné vrcholky kopců s plantážemi, na kterých se nepoužívá umělé hnojivo. Procházíme korytem potoka, s překrásnou scenerií, chvílemi Riegrova stezka, pak Vydra na Šumavě, ale trochu menší, až se před námi objeví stometrový vodopád s jezírkem plným akvarijních rybek s přijatelně chladnou vodou. Všichni ploveme a řičíme smíchy pod „sprchou“, pod níž se střídáme. (Na cestě tam i zpátky zběsile mačkáme spouště fotoaparátů, jen abychom si v Agondě na laptopu prohlíželi bezcenné kýče a težko uvěřitelné rajské scenérie vhodné leda tak do nějakého kalendáře.)
Odpoledne nás ubytovávají uprostřed ovocné farmy a hned servírují skvělý vegetariánský dinner – rýže jako základ s různými omáčkami a přílohami, mezi nimiž vyniká nakládané mango s citronem, opravdové bramborové lupínky jemně orestované, obvyklá masala a několik dalších jejichž jména jsem zapomněl. Pak odpolední spánek. Je tu zděný třípokojový domek a 3 samostatné stany s vlastní jednoduchou koupelnou a WC, venku několik stolů, lavic, sezení i pro větší skupiny, se zděnou kuchyní, funkční lednicí nabitou pivy. Ještě před večeří stihneme s Viktorem a Kristinou dva bary v Netravali, zrovna je tam nějaká slavnost: velké srocení lidí, chlapi stojí i na korbě opodál parkujícího náklaďáku, ženy na druhé straně. Uprostřed v „manéži“ leží na zemi chlap, a konferenciér do mikrofonu cosi drmolí, vytahuje chlapce z publika, tahají ležícího různě za kapsy u kalhot, pak za ruce, snaží se ho otočit, pak mu zvedají nohu a všichni se tomu nezkrotně smějou, nám pointa uniká. Jdeme radši na večeři. Opulentní hromada kuřecího nasekaného i s kostmi, jak to dělají v celé Asii, ale kořeněné tak jak si to Indové sami vařejí, což jsme si specielně vyžádali. Delikatesní rybičky, všeho je hodně, pak pivo a jdu si trochu zdřímnout, aby mě vzbudili až to Viki bude balit, ten šel ale taky trochu zdřímnout, no a probudili jsme se ráno.
Po snídani prohlídka farmy, ta má dohromady 14 hektarů a sezónně zaměstnává 20 – 30 lidí.
Činův otec založil první organickou farmu v Goe, jeho matka pochází z Karnataky, ze stejné kasty. Pěstovali především betelový oříšek, jinak areko, vysoká štíhlá palma, kokosy a ananasy. Na kmenech těchto palem, jejichž koruny tvoří stín a přirozený skleníkový efekt, se vinou popínavé pepře a vanilka. Ta se musí pracně ručně opylovat, zatímco četné keříky nesmírně silného chilli nejlépe vzejdou když jejich semena projdou trávicím traktem ptáků, kteří hnízdí v korunách arekových palem. Všude pod zemí jsou trubky perfektně vybudovaného zavlažovacího systému. Viděli jsme muškáty, jackfruit, ananas, banány, kardamom, kešu, a spoustu dalších dobrých věcí. Ovoce vozí na trh do Margaa, koření prodává velkoodběratelům. Na konci prohlídky je hinduistická svatyně s 600 let starým bazénem, opět s barevnými akvarijními rybičkami, které nám příjemně oždibují unavené nohy. Uprostřed bazénu se ze dna často vynořují bublinky – důkaz to pramenů, které tu byly už před 600 lety. Svatyně je nová, betonová a ošklivá, stojí na místě staré, kterou venkovaní dali zbořit, aby se mohli složit na novou...
Netravali je původně kmenová vesnice v kopcích, místo úplně odloučené od turistiky, nepočítáme-li občasné dvoudenní výlety bělochů. Chodí sem leopardi chytat psy do vesnice, a někdy předloni přinesl pytlák Činovi leopardí kůži, ten okamžitě zavolal policii a pytlák dodnes sedí v kriminále. Tak to má být.
Ubytování je na kopci na pomezí ananasové a arekové plantáže, je to nejtišší místo jaké jsem v Goe dosud navštívil, v noci jen štěbetají ptáci. Asi sem zajedu na tejden koncem března. Rajská zahrada.
14. 2. Sedíme u Francise v hospodě a najednou prší! Zpočátku to vypadalo na malý děštíček, ale pak se spustila divoká průtrž mračen, něco zcela neobvyklého tady a v tuto roční dobu.
15. 2. Ráno už sucho, jedeme s Krystynou a Petrou do Hampi. Chyba: neobjednávat jídlo od průvodčích, je drahé a nechutné, lépe kupovat samosy od podomků. Čaj a kafe za 5 Rs, před 6ti lety byly za 4, to je pořád snesitelné, rupka je dnes jen 45 haléřů. Potulní muzikanti ve vlaku se musejí navzájem podporovat, chlap doprovází mračící se holčičku na podivnou vodorovnou harmoniku s měchem po straně, oba zpívají trochu falešně a podmanivě, dostali 2Rs, na zpáteční cestě nemlich to samé. Škoda jen, že nezbyl čas na kolegiální výměnu zkušeností z oboru. Jízda vlakem s Indian Railways třídou Sleeper Class je vždy skvostný zážitek. V Hospetu hned kupujeme zpáteční jízdenku na pondělní ráno, pak rikša až do Hampi za 80Rs. Příjezd do Hampi začal zklamáním – všechno je obehnáno kamennými zídkami s drátěným plotem, platíme dokonce i vjezd a parkovné našeho rikši. Všechny guest housy včetně Sudha jsou zaplněny turisty, ale s Ashou je domluva jakmile jsme jí vyřídili pozdrav od Vikiho. Nechává nás spát první noc na střeše, vlastně v hospodě na matracích, přičemž v sobotu se uvolní 2 pokoje. Necháváme si bágly nahoře a jdeme do hlavního chrámu Virupaksha, tam je slonice, prý se nejmenuje Lakšmí, ale Ganapatí, říkala to jedna Indka z vyšší kasty co šla kolem, ale je to dost nepravděpodobné. Každopádně slonice spolykala celý trs banánů za 10 Rs během okamžiku a pěkně jsme si potřásli chobotem. Vyfotit se mi jí ale nepovedlo, protože druhý den, kdy jsem si koupil povolení k focení za 50 Rs, byla na procházce. Další zklamání: na hlavním přístavišti nejsou kulaté bambusové loďky! Namísto toho jen plechové motorové čluny. Večeře v Sudha na střeše, výhled na řeku už zakrývají větve. Čerstvá a voňavá buvolí hovna už dívky neodnášejí jemnými ručkami na zídku k usušení; pohled, který jsme s Viktorem tak obdivovali, není více. Namísto toho rozsáhlé páchnoucí smetiště v těsném sousedství se od minula zvětšilo asi pětinásobně. Na pokoji u otevřeného okna jsou stále cítit lidská hovna, měli jsme zůstat spát raději na střeše. Krystyna chce vidět všechno za víkend, já toužím prosedět celý den na některém kopci s akvarelem, jako posledně, ale musím holkám dělat průvodce, to mě teda baví... Ženská turistika vnucuje Orientu své těkavé tempo.
Kupuji si učebnici Hindi. Zjišťuju, že den se řekne din, země – zamin, místnost – kamrá, dveře – darvájá, talíř – thálí, karta – kárd, pít čaj – čáy pio, atd.
Ráno podél řeky okolo Soolai Bazaru (rybáři chytili obrovskýho hada do sítí, foto 20 Rs) královské váhy a chrámu Vittala, hned vedle je chrám Siva, kterej jsem tehdy minul, a je moc dobrej. Mácháme si nohy v nádrži opodál a pokračujeme na Anegondi. Sláva – most stále není dokončen, ale mohli by ho taky strhnout, to je ale moc práce. A hned babmusová kulatá loďka - tak aspoň tady se zachovala stará tradice - převoz jen 20 Rs na osobu. V Anegondi, středověké vesničce, kde život probíhá bez ohledu na civilisaci, stojí dřevěný chrámový vůz stále na stejném místě na návsi, v čajovně si dáváme s místními čaj, a v hospodě thálí a pakoru. Belgičanka tu žije 25 let a pracuje pro místní řemesla, říká že nechce nic vlastnit, je šťastná, stará a spokojená.
Na zpáteční cestě koukáme, že bambusová kulatá loďka uveze najednou 18 lidí, mám foto a 2 svědky. Tu loďku unese jeden chlap v jedné ruce, pak ji obrátí, usuší a občas vyspraví asfaltem. Pěšky zpátky, cesta v horku úmorná, žádní rikšové, pak nám zastavil rolník na voze taženém dvěma buvoly, na voze malá ovečka okusuje trs banánů.
Královnina lázeň je celá oplocená, vchody zamřížované a terén okolo srovnán, zatravněn a záhonky osazeny kytičkami. Mám neurčitý pocit, že je to tu stále více zařízeno na ždímání peněz z turistů, což by nevadilo, kdyby třeba investovali do čističky a nestavěli rozsáhlé ploty, zátarasy, betonové nábřeží u Tungabhadry a noční osvětlení chrámů, které stejně nefunguje. Hospodaření jako na VŠUP.
Skvělé Gobi Mančuriani (obalený květák v delikátním těstíčku) u stánku na bazaru, nikde v hospodě to tak neumí. Udělal nám místo k sezení na lavici u stánku, říkám, že má nejlepší Gobi a že si příští rok určitě otevře hospodu, ale on že ne, že by to bylo moc práce, a že teď mu to uživí ženu a dvě děti. Indové jsou neexpansivní.
17. 2. Skupina džinistických svatyní nad hlavním chrámem Virupakša, plno opic. Ruiny Krišna bazaru s nádhernou nádrží. Ke svačine idli (rýžové knedlíky s omáčkami) Podruhé v životě na Matanga Parvatam. Tentýž opojný pocit velikášství Vidžajanagarské říše, Krišna Deva Rádža byl Stalinem jižní Asie v době evropské renesance, není nic srovntelného, i Řím byl menší. Dolů přes Achyuta Raja Temple podél řeky do hospody nad řekou, namísto zemědělců partička indické zlaté mládeže, my čekáme hodinu na čaj, pak odcházíme, kam se poděla místní pohostinnost?
Svatyně nefunkční a zanedbané jsou mnohem krásnější než ty funkční a opravené. V přízemí Sudha guest housu je napsáno: „Please, do not move on to the unknown with your valuable things!“ Mnohovýznamové.
Kupuju keralskou ganju, pak západ slunce nad řekou, hulíme. Začala fungovat přesně v okamžiku, kdy jsem nahlas pronesl: „teda, to moc nehází“ Vyšla sice strašně draho, ale je výtečná, což mi pak potvrdili i kumpáni na Agondě.
V hospodě Tibetan Momo si dáváme momo a v televizi běží skvostná bolywoodská sračka. Ptám se vnučky majitele, která sedí u vedlejšího stolku a píše domácí úkol, jak se ten film jmenuje, ona že neví, tak to běžela někam zjistit: Badana Ganda, hlavní herec je Džageš, nebo tak nějak (dostala propisku). Musím ten film sehnat. Na hladině mého čaje je najednou objevil škraloup v podobě znaku Óm! (foto + svědkové) Nevím co se děje.
18. 2. Cestou zpátky do Goy opět vychutnáváme pohostinství úžasných vagonů, zkalené jen trošku úpalem a nevolností. Bereme z Margaa taxíka za 620Rs, večer 3 piva, rum a plácáme hrozný blbosti s J. W. a V., třeba že je nutno založit časopis o zpracování kokosu, že by se jmenoval Coco News, tam by byly rubriky o kokosové kořalce, hlavně.
19. 2. Dělám pořádek ve fotkách a nechávám si prát u Francisovy ženy, dnes nebudu dělat nic.
20. 2. Ráno autobusem do Čaudí. Koupil třípatrovou nerezovou plechovou krabičku na ganju, stojánek na tyčinky s několika svastikami, baterku, zámek s řetězem na bágl do vlaku, dva zápisníky a čaj.
Koupel v moři a dinner v Ganesha hospůdce u nás na pláži, chicken spring rolls je tady palačinka se zeleninou a kuřecím masem, ale nevadí, dávám si k tomu jen míchaný ovocný salát. Večer vyzvedávám od Francise vyprané šatstvo a pijeme ve Fatimě ostošest, pak přišel Albert a bylo veselo, až nás únava z nicnedělání zahnala do pelechů.
21. 2. Texty už 14 dní nechávám uležet, až se vrátím z cest tak to proškrtám, doplním. V Ganeshe vaří dobré polévky a umí to okořenit jak se patří. Večer u Francise pod obraz...
Varanásí
22. 2. Ráno na Agondě málem zaspal, taxikář mě vzbudil a pak to smažil zkratkou ještě za tmy do Margaa a na letiště do Dabolimu funglnovým autem jako zběsilý.
Dopoledne v jídelně na letišti v Dillí to není tak příjemné jako na domestic airportu v Bombaji, dávám si bhádží a čaj k snídani, bankomat ochotně vyplivl 10.000 Rs ze sporožirové karty kam mi chodí učitelský plat, pak nevím co dělat, letí mi to až odpoledne, tak beru rikšu do centra. Za 350 Rs docela slušná okružní jízda přes India Gate od architekta Lutyense, na které jsou vytesána jména přes 70.000 indických vojáků padlých za 1. sv. války a 13.516 indických a britských vojáků padlých na severozápadní hranici za afghánské války r. 1919, což jsem se dočetl z průvodce. Vidím prezidentský palác, koloseum Národního shromáždění, velitelství armády a nakoukl jsem i do Gándhího musea, tam se denně hraje hudba a chodí sem mladí lidé poklonkovat nepěkné bronzové soše génia v nadživotní velikosti. Všechno i v tomto městě je obrovské, vymykající se evropským měřítkům.
Po 4 hodině odpolední konečně ve Varánasí. Z letiště do centra za zlodějskou cenu, taxikáři a správa letiště nepustí rikši na parkoviště a autobusy zrušili. Buddha hotel má plno, tak se ubytovávám v nedalekém Gautam hotelu za 400 Rs s vlastní koupelnou a záchodem. Hned beru šlapacího rikšu a hurá na gháty a Gangu. Jízda, vlastně skoro chůze, městem je neuvěřitelný zážitek, jakoby se všechny bizarnosti Indie přesunuly a zahustily v uličkách Varánasí. Proudy rikš, kol, motorek, dodávek a aut se slévají, rozpojují a splétají na základě nějakých skrytých biologických pravidel, všechno v těsném sevření bez mezer, do toho neutuchající klaksony, výfuky, pach a špína. Gangu vidím už v soumraku, některé gháty jsou osvíceny svíčkami a pudža probíhá taky na hlavním ghátu, který je obsypán loďkami s turisty. Odháním lodníky neúnavně se snažící mě ukecat na projížďku jako hejna komárů, když pouštím po vodě zapálenou svíčku s květinami co jsem koupil od místních dětí. Najednou tma a elektrika zhasla, ještě že mám baterku. Jdu zpátky, a u posledního ghátu vidím pálit lidská těla, jejichž prach se pak vysype do Gangy, což posvětí jejich karmu, věří se, že jdou rovnou do nebe. Vozí sem nebožtíky z širokého okolí, staří lidé se stěhují do Benáresu jako do čekárny na smrt, toto malé městečko má na 2,5 milionu obyvatel. Ptám se rikši na dobrou hospodu s indickou kuchyní kam chodí místní, ale on mi zastavil před klimatisovanou Anapurnou, kde seděli většinou běloši a nemělo to nic společného s Indií, až na jídlo, to bylo opravdu dobré, zvláště po úmorném dni vyplněném cestováním. Cestou do hotelu míjím svatební průvod se světly na hlavách – chlapci a dívky mají nejrůznější lustry, barevná svítidla a zářivky spojené navzájem dráty, na voze uprostřed jede řvoucí generátor, vpředu hudebníci se zesilovači, vzadu stříbrný vůz se svatebčany. Video jen foťákem, ale aspoň něco.
Špunty do uší je dobrý vynález, spím jako zabitý.
23. 2. Mizím z hotelu před devátou a tím se vyhýbám mému včerejšímu rikšovi, který mě chtěl vyzvednout a odvézt k řece; cítím, že jsem to včera neměl slibovat, ale to má za to, že mi ukázal blbou hospodu, beru jiného k řece, a pak mě nějaký průvodce, majitel manufaktury na hedvábí, zavedl na severní stranu ghát, do malého guest housu Tandon, kde si ihned najímám malou kouzelnou modrou místnost s výhledem na řeku za 150 Rs. Mám za to, že na tom nemohl vydělat, s majitelem jsou staří přátelé, ten furt žvýká betel a usmívá se, pak mi ukázal „lepší“ místnost s koupelnou, s oknem do uličky, ale já jsem trval na výhledu na řeku i za cenu, že budu muset na sprchu a záchod chodit do přízemí, na což jsem milerád přistoupil. Když půjde do tuhého, můžu si nakonec skočit do Gangy. (Zatím jde spíš do řídkého.) Požádal jsem o židli a stůl abych mohl psát na laptopu, dostávám i lepší matraci a mizím do ulic. Courám městem bez cíle a jenom čumím, cestou vyřizuji několik mailů a kupuju věci denní potřeby. Nic bizarnějšího jsem v životě neviděl, naposledy něco podobného v Maduraji, ale tohle je asi dvakrát silnější. Dávám si puri bhádží na ulici a několikrát malý čaj v keramickém kalíšku, což je Benáreská specialita, pokaždé se něco dozvím. Například kluk sedící u čaje je vojákem na dovolené, má 2 pasy, Izraelský po tatínkovi a Indický po mamince, bydlí převážně v Izraeli, ptám se, kdyby Indie šla do války jestli by bojoval na její straně, říká že jo.
Belgičanka v pokoji naproti má rýmu a žádá abych jí přinesl roli toaletního papíru, je tu kvůli józe a taky protože je doma zima. Otto z Norska bydlí v temném pokoji s koupelnou, který jsem ráno odmítl. Je už v důchodu a může si dovolit jezdit po Asii, Singapur, Thajsko, Radžastán, tam potkal skupinu českých studentů zkoumající cikány. Oba se zhrozili když jsem vytáhl z kapsy samosy koupené na ulici zabalené do novin, a poslechl jsem si co všechno mohou způsobit takové pokrmy i způsob balení, já jsem opáčil, že neumím hindi, a že z těch mastných novin aspoň něco sním a tak vstřebám užitečné informace jako krávy v Goe. Rozhodl jsem se že budu jíst hlavně u stánků na ulici protože je to nejchutnější. Navečer opět do města pro pantofle, vodu a mapu. Každý říká, že mapy tu neexistují, ale není to pravda, jednu jsem sehnal a docela dobrou, i s výborným průvodním textem. Tam se praví, že Dashashewan gháta má své jmého z oběti desíti koňů, kterou provedl podle legendy samotný Brahma, první z hinduistické trojice bohů. Podle historiků to však udělal král Bharašima ve 2. století na počest svého vítězsví nad Kušánskými králi. Koupel v této Ghátě ještě k tomu za úplňku je kvintesencí pouti do Varánasí. Každý den se tam koná imposantní Pudža, což jsem si ověřil i dnes. Mladí brahmíni rozestavění v pravidelných vzdálenostech konají obřady s rozmanitými rekvizitami v přesně nacvičených rozvážných pohybech, z tlampačů se linou mantry, v kouři září barevná světla a blesky fotoaparátů z tisícihlavého davu rozprostřeného po nábřeží i na loďkách. Být hinduistou, určitě bych dojetím zpíval a jásal. Převažuje žlutá a bílá, doplňková je temně vínová, všechno se leskne na pozadí noční Gangy.
Loudám se městem a pomalu se zbavuju pocitu nechtěného návštěvníka. Ulici, kterou procházím podruhé si už přivlastňuju podle záchytných bodů, výrazných obchůdků, nápisů nebo čajoven. Koupu se v pohybu lidí, zvířat a vozidel jako v moři, a těším se až do jeho vln zase zítra skočím.
Večer nejde proud, tak si jen čtu.
Sotva jsem tuto větu napsal, proud pustili. Inu, Indie. Čím déle tím více shledávám svůj pokojík pohodlným, přesunuju si postel tak, abych měl okno za hlavou a ještě seděl opřený při psaní, šňůra adaptéru mi teď dosáhne od zásuvky u dvěří až k laptopu do postele. Carl Spitzweg – Zchudlý básník, můj nejoblíbenější romantický obraz. V rohu stojí velká plechová škatule s mnoha mřížkami a otvory, uvnitř napěchovaná pilinami, to se v létě naplní vodou, ta se pomalu odpařuje, a klimatisace je hotova.
24. 2. ráno úžasná mlha nad řekou, na terase jsem se skamarádil s místní dogou a pan domácí mi přinesl plnou konvici znamenitého čaje až do pokoje, pak jsem si dal omeletu a zase čaj. Píšu dokud jde proud, před polednem vyrážím do Sarnathu.
Sarnath – nejslavnější místo budhismu, odkud se rozšířil do celé Indie, a pak dál do Barmy, Číny, Tibetu, Mongolska, Korey a do jiných zemí. Prohlížím ruiny svatyní a užívám si klidu v archeologickém parku. U Bódhi stromu s malou svatyní jsem si zapomněl sundat boty, a hned mě štípla vosa do krku. V Sarnathu měl Buddha první kázání po svém osvícení, přinesl světu doktrinu, která se jmenuje Dharmačakra Paravartana (uvést Kolo Zákona do pohybu). Další místa jsou Lumbini v Nepálu, kde se B. narodil, Bodh Gaya kde měl ono osvícení a Kasinagava v Utarpradéši, kde zemřel.
Ruiny svatyní s jedinou zachovanou stupou sice neříkají mnoho o někdejší slávě, ale je to nádherně klidné místo, asi jako stromovka, oáza v rozbouřeném městském proudu. Ašókův sloup z 2. století B. C. V museu žasnu nad dokonalostí magických soch buddhů a bóddhisattvů. Mají uražené nosy jakoby nás nemohli ani cítit, ale to jim udělali muslimové v 16. století.
Nazpátek mě veze autorikša, ale jen do centra, pak musím vzít tříkolku na Rádž Ghát, což je zároveň čtvrť u mostu, i název mostu, pod ním uhelné sklady, malovaný náklaďáky, kouř a prach, spousta dělníků, celé rodiny v brlozích. Odpoledne kecám s belgičankou Lynn: je pořád nemocná na plichích, já jí říkám ať zkusí ten ajurvédickej sirup, ona že půjde k doktorovi. Říká, že je zvuková inženýrka a skládá hudbu, po Indii si nahrává různý ruchy a zvuky, který pak používá pro hudbu pro divadlo. Ukazuju jí foto mého studia, chválí a pouštíme se do podrobného hovoru o technice a akustice, mám si prý sehnat softwarový spektrální analyzér, prý to pomůže k vyladění akustiky studia.
Mezitím se opice houpaly na drátech na ulici a do adaptéru šlo najdenou 440V namísto předepsaných 220, takže jsem bez počítače, ten to ale naštěstí přežil. Udělal jsem tu chybu, že jsem nechal adaptér v síti a odešel na celodenní procházku.
25. 2. Ráno na nádraží zeptat se na spoj do Gaie a Puri, pak do centra I. P. Mall, kde k mému zděšení je McDonald a Pizza Hut! Počítačový obchod otvírá až v 10.30, tak malé občerstvení na ulici, malé hrozné pivo, kafe. V místních novinách čtu že právě na BHU (Banaras Hindu University) právě probíhá konference o náboženství a spiritualitě, pak je tam obsáhlý člának o Viswanath chrámu, který se rozhodl rozdávat jídlo nemajetným poutníkům a zajišťovat jim nocleh, když jeho letošní příjem přesáhl 3 miliony rupií. Zavádějí se tu zdrarma zdravotní prohlídky policajtů, neustále zasedají nějaké komise k řešení odpadového kolapsu a nic se neděje. Když tak přemýšlím o prolínání svátosti s hovnama ve Varanásí, tu si uvědomuji, že orgasmus taky probíhá v kloace... Těsné spojení transendentna s nízkostí všedního dne, permanentní zkouška charakteru a nervů.
Počítačový obchod neotvírá ani v 10.30, ani v 11.30, ani ve 12.00, jak se postupně dovídám od místní ostrahy, na další zaručenou informaci raději nečekám a odcházím shánět adaptér jinam. V jednom shopu jsem narazil na chlapíka který mě odvezl přímo do servisu, kde mi slíbili, že ho budu mít pozítří za 5000 Rs, skádám 2000 zálohu a doufám. Majitel obchůdku s mobily mě při těchto peripetiích stále vozí nezištně na své motorce a nic za to nechce.
Kupuji zápisník abych mohl pokračovat v psaní, a jdu se poflakovat po ghátách, mám vyhlídku na 2 dny bez počítače, nemusím tudíž pracovat a jen tak bloudím. V labyrintu uliček najednou pestré krámky a spousta vojáků, mraveniště, v jehož středu je Viswanath chrám, zvaný též zlatý, neb jeho malou věž nechal pozlatit Maharádža Randžit Singh r. 1835, ale chrám samotný byl v 16. stol. zničen a nahrazen mešitou, který je dnes v jeho těsném sousedství. Ve skutečnosti se jedná o vojenský tábor kombinovaný se staveništěm obehnaným ostnatým drátem, celé to hlídá asi 150 vojáků, kteří tu různě posedávají a polehávají, popocházejí, významně třímají detektory, vyšší šarže vystrkují pupky a poťukávají holí o zem. „Průvodci“, malí kluci lákají na pudžu, a požehnání od brahmína, poté požadují 100 Rs., já jsem vysypal rovných 8 Rs v mincích.
Nejlepší ze všech ghát je Manikarnika, kde Šiva držel svou ženu v náručí poté co spáchala sebevraždu, a tu upustila náušnici do studny právě na touto ghátou. Brahmíni šperk našli a Šiva toto místo požehnal. Ve skutečnosti jsou tu všude obrovské hranice dříví a pálí se tu mrtvoly. V dnešních novinách píšou, že slavný socialistický politik Sagar Singh skonal po dlouhé nemoci v místní nemocnici v neděli ve věku 89 let a byl zpopelněn na Manikarnika ghátě. Od socialismu rovnou do nebe, tomu říkám vychcanost, ale tady je to důkaz převahy víry nad politikou.
Navečer si nechávám na baráku od Míny udělat rýži s vejcem a všichni projevují účast na mé adaptérové anabázi, Lynn byla u doktora a má zánět a bere ajurvedický prášek, Otto má amoebu. Radžu přišel s elektrikářem spravit mojí zásuvku s křížem po funuse, a že zkusí vzít můj adaptér do dílny, že se na něj podívá, je nějaká naděje. Píšu článeček o indické typografii, brzo spát.
26. 2. Alamgir mešita, pěkné náměstí a shora výhled na Gangu, sedím, civím. Rikšou na nádraží koupit lístek do Gaia a návazně do Puri. Pojedu v sobotu brzo ráno. Knihkupectví Indica books, malá knížka o buddhismu. V papírnictví skicák, vodovky a štětec, investice asi za 45 Rs., voda z Gangy je zadarmo...
Najednou zvuk bubnů a průvod nesoucí postavu zabalenou do zlatého hedvábí ke kremaci. Všude okolo spousta vojáků. Z labyrintu jsem se vymotal na dolním konci ghát, projdu si to dnes pěkně celé, odolávám nabídkám na loď. Čajovník u stánku mě už důvěrně zdraví, na Gai ghátě taky potkávám staříka co tu posedává několik hodin denně, kecáme, ukazuju mu knihu co jsem právě koupil, je to jeden z mála lidí na tomto místě, který mi nechce nic prodat. Mluví o tom, že všechny náboženské praktiky, všechny –ismy jsou k ničemu, a že nevadí že nechodím do kostela, hlavně že člověk dokáže milovat, že to třeba zvířata nedokážou atd. Inu proč ne, je to tak. Stařík normálně vyučuje hindi a nějakou jógu, teď že má pauzu a tak vysedává na kamenném podstavci a pozoruje kolemjdoucí.
Hned u Tandon House potkávám Rádžu, který mi s betelovým úsměvem hlásí, že rozbitý adaptér nepůjde spravit. Odpoledne krátce na internet – Viktor píše že se sejdeme v Bijapuru (KA). Z terasy je pěkný výhled na úhledně naskládaná hovna, loďka, akvarel. Rádžu mi nese omeletu a čapátí.
Využívám každé nepatrné záminky abych se mohl znovu ponořit do nezdravého proudu uliček, včetně stravy – jdu ještě pro tužky a větší štětec a přitom 2 tučné ostré samosy a čaj.
27. 2. středa – dnešní den vyplněn akvarelem rozmývaným vodou z Gangy. Lidé a děti se kolem mě sbíhají a při 12. kresbě se zmocnily tužky, štětců a postupně i vodovek a začaly malovat vlastní obrázky, tak jsem jim ty svoje „umělecké“ potřeby nechal a mizím. Opodál, blízko Dašašvamed gháty při jednom východu z labyrintu je hospoda Madhur Milan Café, skvělá Masala Dosa Special a čaj.
Stařík si prohlíží moje akvarely a opravuje výraz pro krávu – Bhains je správně. Stařík se nechce ani fotit ani malovat.
Adaptér bude prý zítra.
Dozvěděl jsem se od rikši, že v centru Benáresu jsou 3 bary na 2,5 mil. obyvatel. Tomu říkám sucho.
28. 2. ráno, jako každý den, se z Ášramu odnaproti přes řeku ozývají mantry, jakési mumlání primitivních melodií s otřesnou intonací, jakoby guru byl něčím sjetej, a taky asi je. Po vydatné snídani od Míny jdu za most Raj Ghat, kde se nachází středověká vesnička podobná Anegondi a za ní malá osada brahmínů a opravdová poustevna. Skupinka sedí pod ohromným fikusem, abych si přisedl, jeden se ptá kam jdu, že jen procházím, on na to, že prej tu můžu najít mír. Chvíli si povídáme o svatyních a o nutnosti se do Indie vracet, právě kvůli tomu míru, který je tady patrnější než kde jinde. Klidná místa totiž ostře kontrastují s těmi neklidnýumi, tichý vánek čerstvého vzduchu oproti ohlušujícímu řevu přecpané a znečištěné ulice. Šestý den ve Varanásí jsem už opravdu unaven, odpočívám na baráku. Asi hodinu spím, ještě se ptám jestli nevolali ze servisu kvůli adaptéru a jdu na internet, pak skicovat na gháty. Zrovna nad Manikarnikou je se nachází Ašrám a fakulta sanskrtu BHU, studenti se kolem mě seskupili tak, že sotva vidím na kresbu. Dvě bělošky tam učí angličtinu. Po dvou kresbách zpět na barák, jídlo a chvíli kecám s Rádžu – chtěl by mít na terase zase hospodu, opice bude odhánět pes, říká, že mu sem nechodí moc turistů, že už je to pro ně daleko, což ovšem já považuju za výhodu. Klidné místo s takovým výhledem rád doporučím každému.
29. 2. Vstávám v pět před rozedněním, řev generátoru v ulici tentokrát přehlušuje všechny Ášramy v okolí. Poslední východ skunce v Benáresu si nenechám ujít. Mlha nad Gangou se na východě barví do oranžova, ostatní obzor zůstává fialově šedý. Využil jsem nabídku výrostka s loďkou aby mě svezl, ale po několika mávnutí vesel na něj začal křičet nějaký dědula z břehu a mladík musel loďku vrátit, asi nebyla jeho, a tak jsem se chvíli vezl zadarmo. Jdu pomalu na Manikarniku, tam přistižen při focení a musel jsem tudíž „přispět“ 100 Rs na dřevo pro nemajetné nebožtíky. Kdyby tomu říkali pokuta, asi bych protestoval, ale takhle jsem se od hlídače dozvěděl, že se tu pálí denně 50 – 60 těl a že nemají žádnou zvláštní metodu na vysypávání popelu do řeky, prostě to nechají tam, kde se to spálí a velká voda to časem vezme. Pálení mrtvol je určitě výhodný obchod, všude se tu motá spousta ochotných dělníků, ten štípe tvrdé dřevo, ten váží polena, další prodávají drcené santalové dřevo v igelitových pytlících na přisypávání „za chodu“, a různé vonné a barevné sypané směsi, květiny... Najednou dav japonců s náhubky, utíkám k Nepálskému chrámu nahoru, klidné místo, ale jen do chvíle, kdy se dav objeví i tam.
Po poledni a malém prádle na zítřejší cestu jdu na internet – ten nefunguje, tak do vegetariánské hospody Sona Rupa naproti hlavní poště, jde se tam po schodech dolů a výborně tam vařejí. Je to zvláštní – chození špinavými uličkami je sice krajně nepohodlné, ale po chvíli jsem hypnotisován jako diváci kriketu tady v Sona Rupa, a kromě toho mě baví třískat použitými ručně točenými hliněnými kalíšky na čaj o zem, jako to dělají Varaňáci. Musel jsem bejt hodně hladovej, protože Special Butter Masala Dosa do mě padla téměř okamžitě. Situace kriketového zápasu v televizi mezitím nepostoupila ani o píď. Ve čtvrti Chowk beru rikšu do čtvrti Sigra, kde mi v servisu vrátili zálohu na nesehnatelný adaptér. Zpátky kouzelným labyrintem, najednou z nějakého sklepa slyším falešný zpěv „týtaram, týtaram“ a bubnování, koukám do té tmavé díry, tam sedí dva zbetelovaní sádhuové, muzicírují na mikrofon, reprák mají venku a zvou mě dovnitř. Mají tam takovou tu harmoniku s měchem po straně a jedinou klávesnicí shora, jako měli potulní muzikanti na lince Goa – Hospet. Chvíli s nimi sedím, pak se ve tmě rozkoukávám, a hle, ono je to vyložené mramorem a v čele svítí oltář s Hanumanem. Cestou po nábřeží opět potkávám mého známého filosofujícího staříka, ukazuju mu svoje akvarely, pak se k nám přidává ruska Táňa, která hodlá studovat grafický design v Moskvě na akademii a jede zejtra do Bodh Gaye, to už jsou dvě náhody najednou, tak jdeme na čaj k mému čajovníkovi na Gai Ghátě. Vyměňujeme si mail, protože do Gaye jedeme různými vlaky.
Navečer mě Rádžu vede na moje přání do Mehrotra Silk Factory, kterou vede jeho synovec. Sedí se tu na bílých matracích na rozlehlé podlaze, čtyři prodavači předvádějí něco mezi přednáškou o hedvábí a varietním představením: „...a teď mi, pane dovolte představit další sérii nejjemnějšího materiálu...“ atd. Před mými zraky se míhají oslnivé barevné kombinace, šátky, košile, povlečení, látky na sárí. Vychutnávám orientální obchod špičkové úrovně.
Večer loučení s Norem Ottou, který říká že nemá žádné kořeny, všude vydržel nejvýše 3 roky, a Belgičankou Lynn, která už je evidentně zdravá, protože sekýruje personál že neteče teplá sprcha.
Gháty už mám dostatečně zažité, i když je třeba neznám všechny jménem, cítím je přehledně jako hráz rybníka, dojem je typicky podbarven všudypřítomnými zvířecími i lidskými hovny a pestrými davy lidí. Zůstat sám v davu, a zároveň zalidnit dobrovolnou samotu uvnitř svého Já doporučoval i Schopenhauer, když polemisoval se „stádným pudem“ lidstva. Požaduje-li Buddha oddělení Já od vnějšího světa i od vlastního těla a jeho smyslů, jistě se to nevztahuje na výtvarníky a grafiky, kteří s vnějším světem profesně počítají. Jistě se to nevztahuje na Varanásí, které přesahuje všechnu dosavadní životní zkušenost a všechny dosud spatřené světové pozoruhodnosti. Zříci se vnějšího světa by tady znamenalo odříznutí od hlubokého prožitku. Buddha říká, že jsme spojeni s vlastním tělem jedině vůlí, a tu můžeme použít k umrtvení smyslů. Tady to ale nejde! Varanásí člověka prostoupí jako břečťan řídký plot, vnější svět tu suverénně ovládne mysl od prvího do posledního okamžiku pobytu.
1. 3. 08 ráno ve 4.20 chytám rikšu ještě za tmy, a na nádraží jsem zbytečně brzo, čekám asi hodinu na vlak. Projížďka kouskem Uttar-Pradéše, což je trochu zanedbané Mělnicko, pak krásným a chudým Biharem, což je trochu jako Chaco v Paraguayi. Palmy a zelená políčka. V Bodh-Gaye na první pokus nalézám dobrý hotel Rahul Guesthouse na Kalachakra Ground, mramor, evropský záchod a teplá voda z 300 Rs, doporučuji.
V chrámovém okrsku Mahabodhi. Přestože je to celé nově postavené a strom bódhi je vysazen barmskými mnichy teprve před 200 lety, má to tady obrovskou sílu. Možná je to ale přechodem z extrémních podmínek Benáresu do čistého a tichého parku, možná něčím, co nazýváme magickým místem v přírodě. Vůbec nevnímám architekturu, ta je tu spíš rušivá, jen stín a zpěv ptáků, v bazénu sumci špulí tlamičky při krmení, sedí tu spousta lidí všech barev a šikmostí očí, meditují, ale hlavně – jsou zticha. Já taky. Všichni sbírají spadané lístky Bódhi; jakmile se strom Ficus Religiosa uráčí některý oschlý list pustit na zem, hned se k němu sbíhají barevné kroje postav. Tibeťani jimi už mají vyfutrované kapsáře svých sutan.
Restaurace pro bílé na hlavním bazaru, soda s bublinkami a celkem normální kafe.
V Shenchen Tennyi Dargyeling chrámu je zlatá stupa, která prý obsahuje kosterní ostatky Budhy Shakyamuniho, které se mnoho let chovaly v Indii a Afghanistánu, pak je tam ještě mnoho dobrých věcí jako třeba dvě nerezavějící mandaly, přes 100 milionů manter Buddhy a pět velkých dharainů. Obřadní vysvěcení bylo provedeno jeho sv. 14. Dalajlamou 13. 2. 2006, 2550 let od paranirvany Buddhy, a r. 2231 tibetského kalendáře. Kdokoli vidí, slyší o, nebo přijde do kontaktu s touto stupou, budiž osvobozen od utrpení...
Každý buddhistický stát tu má svou okázalou svatyni, jako stánek na nějakém veletrhu.
2. 3. Ráno ve skvostném mramorovém hotelu nedělají snídani, jdu tedy do restaurace naproti Mahabódhi, sýrový sendvič, černý čaj vracím aby udělali silnější, pak salát z rajčat a cibule, dělají to tady blbě nahrubo nakrájené, a skvělé lassi. Opodál si nechávám vypálit 2 CD s fotkama a mažu kartu ve foťáku. Naproti je holič, strojkem trochu zkracuju fousy, pak jdu oklikou k hotelu, kde mě čeká malé prádlo. U stánku s betelem se zamýšlím – co to furt ti rikšové žvýkají za mýdlové svinstvo po kterém se tolik hihňají? Je to malý celofánový pytlíček za 1 Rs, obsahuje drcený betelový oříšek, tabák, vápno a různé kořenící a aromatické přísady. Zkouším – a není to špatné, jakási místní obdoba žvýkacího tabáku.
Skupinka školáků mě táhne do jejich „školy“, což je maličká temná komůrka vyzdobená kresbami. Malí žáčci umějí slušně anglicky a když mi slíbili, že nebudou chtít žádné peníze, usedám v jejich kruhu na kus řeči. Samozřejmě se po chvíli ukázalo, že potřebují nějaký příspěvek na výuku, hlavně větrák, a abych jim ho koupil, což jsem odmítl. „Učitel“, šestnáctiletý kluk, mi ukazuje sešit se záznamy různých návštěv a kolik jim přispěli. Slíbil jsem, že si svůj eventuální příspěvek ještě musím rozmyslet a tiše jsem zmizel. Na hotelu píšu úvahu o duchovním významu typografie, což se patří k tomuto místu.
Po malém prádle jdu na obhlídku chrámů které tu vyrostly jako barevné houby po Buddhově duchovním dešti. Je to všechno vesměs betonově – sádrově – plastově – papendeklová dekorace, bronzová, i obří kamenná dvacetimetrová socha Buddhy mají jedinou vlastnost, a sice velikost. Spojenectví bigotnosti s blbostí má strašlivé následky. Uvnitř chrámů mají bóddhisattwové i démoni srandovní výrazy, vypadá to tu jako v cirkuse na lochnesce, nebo ve strašidelném bludišti. Cirk- cirkev, to je jedno. Docela přijatelné náboženství, žádný katolický nekrofilní kult.
Co může dělat typograf bez počítače. Psát blbosti do sešitu tužkou, courat se po Indii a sledovat že je to dobrý, že je to tady jako u blbejch, že se tu cítí jako doma.
Bylo mi divné, že jsem dopoledne v dáli viděl přistávat letadlo, tak se ptám v nějaké z desítek „travel agency“ že je to nějaká asi novinka, a oni mi řekli že to jsou speciály pro buddhistické poutníky ze Srí Lanky, Barmy, Číny, Japonska, atd.
Sedím opět u Bódhi stromu, skupina poutníků tu vkleče zpívá mantry, když tu najednou ze sousední mešity zařve rozbitý amplión nosovým křaplákem „allááááá, alláááááá, láááááááááá láááá“. ...Hlavně že se neperou.
Stupy nápadně připomínají izolátory vysokého napětí – jakby ne – vžyť je to spousta duchovních voltů.
V pět hodin se Táňa neobjevila v hospodě jak bylo domluveno, pak se dívám do mailu, prý měla nějaké trable s rikšou, tak jdu ještě na momo do ÓM restaurace – a tam už ale sedí rozesmátá Táňa s francouzským kamarádem, který učí v Bombaji na soukromé francouzské základní škole. Oni jsou už po jídle, ale vzhledem k tomu, že Francouz má do odjezdu spoustu času, dávám si své parádní veg. momo pak ho jdeme vyprovodit na rikšu. S Táňou procházíme ještě dolů, a po pravé straně skoro na konci Bodh Gaye objevujeme hospodu Jo-Jo v 1. patře, je tam živo, a chlapi tam chlastají kořalku z láhve pod stolem. Rozebíráme stav grafického designu v Indii. Sýrová pakora a kafe, zpátky cestou se dovídám, že se dole v Kanyakumari rozešla s přáteli, a od té doby 3 měsíce sama cestuje po Indii, teď má namířeno do Kalkaty, odtamtud do Dillí, pak rovnou do Moskvy.
Když jsme kecali s Francouzem, on pořád že „všechno je nic“, známý to buddhistický výrok, a tu mi došlo, že když jsem seděl pod stromem Bódhi, vůbec nic mě nenapadlo, byl jsem jako vygumovanej, a to jsem si myslel, že mě na takovým silným místě jistě něco moudrého napadne. Bódhi říká: „nedělej nic“, aspoň jsem takový pocit měl.
3. 3. Ráno v 9 odevzdávám klíč od pokoje, budím Táňu a chvíli sedím na terase kde nějaká běloška zuřivě provozuje jógu. Pak jdeme do Archeologického musea – tam mají originální kamenné zábradlí z 1. a 2. stol. b. C., a řadu soch okolo 10. stol. A. D. Nechávám po Táně pozdravovat Vladimira Jefimova a doprovázím ji na rikšu.
Procházím nedalekou vesničkou, kam žádní turisti nechodějí – vždycky zajímavá podívaná, život v hliněných domcích, obilná políčka, na nich barevné skvrny pracujících žen, na prašných cestičkách hloučky školáků v uniformách. Idyla indického venkova.
Internet nejde, tak zase sedím u Bódhi stromu a nic nedělám. Stařena, kterou jsem tu viděl už včera, opět zapaluje vonné tyčinky, mává jimi a obchází stupy. I buddhismus má své svíčkové báby. Najednou si uvědomuji, že se tady ty davy klaní hroudě betonu s kýčovitou pozlacenou sochou obklopenou umělými květinami uvnitř, strom není originál, poutníci platí horentní sumy za letenky a hotely.
Daří se mi na opuštěných místech. Píšu.
Bloumám mezi hospodami, čaj, zabíjím čas, čínská propiska s baterkou za 10 Rs, která skutečně píše i svítí.
Loučím se srdečně s Rahulem, a pološílený rikša mě veze na nádraží do Gaye okolo nového letiště a vojenského tábora. Naproti nádraží se to hemží jídelnami, v jedné z nich mají mojí oblíbenou dosu, pivo jsem si přinesl z protějšího krámu a debužíruji. Láhev pěkně zabalenou v novinách, číšník sice říká že se to tady nesmí, ale láhev mám pod stolem a už nikdo nic nenamítá. Pivo se jmenuje Haywards 5000 a nic horšího jsem v životě nepil. Z protější stěny se mi škodolibě směje vyšisovaná Kálí z umaštěného plakátu. Najednou se objevila skupinka hinduistů a strašně se na mě mračili, když viděli jak si fotím flašku v ruce, kdyby mohli, asi by mě zavraždili. Nastal čas zaplatit a zmizet. U stánku venku si ještě kupuju pytlíček betelu za 1 Rs, za ty prachy docela slušný fet.
Na nádraží v Gaye je velmi rušno, čaj u stánku a pozoruji paralelní život, zhuštěný cestovatelský svět, vesnička uprostřed města, lidi tu chodí, sedí, jedí, spí, čtou. Čekání na zpožděný Puri expres se změnilo v peklo: na nástupišti je tma, nejde proud, jezdí tu tři traktory s valníky všemi směry a v kolejišti operuje bagr, mezitím spí lidi a zvířata, traktoristi kličkují mezi nimi a mají naplno puštěné přehrávače s bollywoodskou hudbou, až koleje drnčí. Protější peron není pro výfuky vidět, iluse plynové komory je dokonalá. Konečně vlak, pěkně za jízdy spím asi 5 hodin.
Projíždíme Biharem, Jharkhandem a Západním Bengálskem do Orissy. Před Cuttackem přejíždíme imposantní řeku, jen místo vody písek. Sedím v kupé s rodinou poutníků, jedou do Puri do Jagannath chrámu vykonat pudžu.
Na nádraží v Puri se mě hned ujal rikša kterej vydržel čekat až když jsem si koupil lístky na Visakhapatnam a Vijayawadu, a dovezl mě do hotelu k moři. Pokoj je o něco horší a o něco dražší než v Bodh Gaye, ale je to u moře. Procházka po pláži je zkalena mrtvou velrybou a hlavní městskou stokou šířky Malše vedenou do moře prostředkem pláže! Všude kolem betonové hotely. Zato je tu hodně barů a jedna bhangárna, do které mě zvali na degustaci levné keralské trávy. V novinách čtu, že maoisti pašujou zbraně do Orissy přes Bihar, a že operujou v kmenových oblastech. Jen v Orisse je kmenových osad asi 45 000.
5. 3. Vážím cestu skoro 900 kilometrů z Gaye do Puri jenom proto, abych se dozvěděl, že chrám Jagannath je přístupný jen pro hinduisty, což hlídá vojsko. Obcházím kolem a v jednom domě mi nabízejí že mě za 50 Rs pustějí na střechu odkud bych si jej mohl aspoň vyfotit, beze slova odcházím. Po širokém bazaru Main Road k autobusovému nádraží a do Konarku. Ještě jsme nevyjeli z Puri, najednou autobus zastavuje, řidič kamsi mizí, motor stojí a nic se neděje. Ptám se souseda co se děje, a nic menšího než modlitba řidiče. 50 lidí v narvaném autobuse na plném slunci musí čtvrt hodiny počkat.
Konark byl od 1. století A. D. významným přístavem v Orisse. Chrám slunce (asi 1250) je navržen ve formě obrovského vozu taženého sedmi koňmi, má 12 párů kol. U nás je kostel na kolech jen v Mostě. Konark je architektura, která drží pohromadě, přestože sestává z tisíců detailů. Iluse pohybu je sugestivní i vtipná, představuji si, že se to najednou rozjede. Archeologický průzkum tu začal asi r. 1903, kdy jakýsi bengálský guvernér nechal celý interier vyzdít kamenem aby se chrám nezřítil. Dnes se tu stavějí okolní zdi, betonem a novým kamenem se vyspravuje co se dá, necitlivě se stavějí staré sochy na nová místa a vybírá se 250 Rs vstupného, všude trávník a záhonky s kytičkami. Unesco sem přineslo smůlu jako do Hampi a na Karlštejn.
Původní kámen je hrubý zvrásněný a divoce žíhaný šedorůžový vápenec, tu a tam vykládaný kamenickými skvosty z tmavošedomodrého jemného mramoru. Další krásná svatyně, která neslouží původnímu účelu. Chvála ruinám. Konark plně vyvážil zklamání z Puri. Za 15 Rs autobusem zpátky podél pobřeží. Projíždíme přírodní reservací, docela čistý les, všude cedule „pozor na jeleny, buvoly a jiná zvířata“. Moře má už na pohled z dálky velmi nepřirozenou barvu a taky se tu nikdo nekoupe. Od aut. nádr. šlapacím rikšou na hotel, musím si na chvíli lehnout, vedro. Po krátkém spánku do nedalekého Pink House Seafood Restaurantu na polívku a salát.
Odpoledne asi o půl čtvrté mám pocit, že jsem neviděl dolní konec pláže, který se jmenuje Marine Road. Najímám šlapacího rikšu se složitým úkolem: dovézt mě tam, počkat až se projdu, vypiju pivo a zas nazpátek, vše za 70 Rs. Pláž dole je stejná, jen je tu víc krámků i na písku, pak velbloudi na vožení turistů a maják. Pak mi rikša ukázal půvabnou hospůdku s výhledem na moře, kde jsem na posezení vyžahnul dva Kingfishery Strong, rikšovi odlévám trochu do sklenice, ten se rozpovídal. Vypráví, že tříkolku mu koupila máma aby něco dělal, jinak že rád pije a to všechno, a že taky hraje na tabla, jako třeba zejtra, kdy se tu koná Shivaratri festival, kdy budou tisíce lidí zbhangovaný šílet na Main Road a u svatyně. Slíbil, že mi ukáže dobrou ganju, což po návratu v jedné postranní uličce udělal, ale nebyla to moje kvalita. Škemral, že mi ji dá za každou cenu ale já odolal.
Večer je ještě dlouhý, a já jdu do včera spatřené bhangárny, což je kamrlík na ulici opatřený hrdým nápisem Bhang Store, uvnitř, za bytelnou dřevěnou mříží se dvěma okénky, mi ochotný podavač ukazuje různé druhy ganji. Mezitím se občas v okénku objeví ruka s mincí, prodavač pokaždé mlčky oplácí malým kornoutkem z novin, automatický pohyb zboží mezi řečí, naučený léty praxe. Šiva prý taky kouřil konopí a v Puri je spousta sekt, které tímto oslavují jeho kult. Kupuji dvě toly keralské za pouhých 500 Rs a dostávám taky malý kornoutek jako dárek od cesty, a abych prej přišel zas. Dostávám chuť na další pivo, když tu mě odchytil výrostek a táhne mě do hospody, nemá 2 prsty a je prý sirotek a má hlad, tak mu kupuju rýži, dopíjím své pivo, platím a mažu do Pink Housu ještě na Banana Fritters a kávu. Poté v temné noci u moře zkouším ganju, ale není tak dobrá jako v Hampi.
6. 3. ráno ještě za tmy zimnice a sračka, včera v Konarku příliš dlouho na slunci. Zase v Pink House na snídani. Trochu lituju že nebudu na Shivaratri, ale dovedu si leccos představit.
Tak to je teda pěkné, Sotva jsem se vysprchoval je 10 hodin, tu mi vyhrožují, že budu platit další den, protože check-out time je 8.00, což mi nikdo předem neřekl. Jsou drzí a neústupní, smlouvám polovinu. Došlo mi, že jsem se blbě ubytoval v hotelu pro Indy.
Konečně ve vlaku, u průvodčího si nechávám prodloužit jízdu až do Vijayawady, Visakhapatnam přeskakuji. Města mi splývají v jeden chaos a nechci rozmělňovat silné zážitky. Podle všeho bychom mohli být ve Vijayawadě asi v 8 ráno což je skvělé, je to navíc Andrapradéšský železniční uzel, odkud bude jistě dobré spojení na Gou. V Orisse se krávy pasou na polích se zelenou travou a kozy ještě můžou na nádraží. Míjíme úžasné jezero, či spíše obří lagunu Chilika Lake, nádherné sopečné kopce, a za Ichachapuramem je už Andhra Pradesh. Čaj jen za 3 Rs a spím docela dobře.
Ráno 7. 3. v 7 hodin za okny vlaku hustá andrapradéšská mlha. Přijeli jsme do Vijayawady v 7.40, tedy 20. min před plánovaným příjezdem, což se mi v Indii stalo poprvé. Pokladnu otvírají až v 8.00, tak si ve zcela evropském nádražním bufetu dávám hořký kafe, a Plain Dosu, abych si nerozzlobil střeva. Je tu Viktorův dávný přítel Almonaro, což je značka ventilátoru, do kterého se zamiloval před lety v Madrasu. Fotím. S rikšou objíždím svatyně v okolí, ta první připomíná pimprlový cirkus s naivními malbami, veselé místo. Pak ale následuje ještě v centru města skalní chrámek z 9. století, a pak jedeme na opačnou stranu řeky Krišna přes velkou přehradu. U vesnice Sitanagaram pak spatřím komplex skalních chrámů jako v Mahabalipuram, ze stejné doby a ve stejném stylu. Uvnitř sloupová síň, nad ní několik pater. V jednom výklenku nádherná ležící socha boha Višnu se sedmihlavým hadem velká asi 8 metrů, všude po stěnách imposantní reliéfy ostatních božstev. Silné místo.
Zpět do města, začíná pěkné vedro. Chvíle na internetu. Krátím si čas do odjezdu. Rozhodl jsem se nenajímat žádný hotel, namísto toho spát už jen v nočních vlacích, šetří to čas a peníze, a mnohdy je to pohodlnější.
Několikrát jsem zkoušel lít si vodu přímo do zakloněného krku otevřenou hubou jako to dělají Indové, ale vždycky jsem se polil.
Během čekání na večerní vlak si ke mně na peróně přisedá mladý křesťanský konvertita z Islámu, bytem v chudé Orisse. Dává mi brožuru s prosbou o finanční pomoc, ale protože aspoň souvisle něco vypráví, dávám si s ním čaj. Dovídám se hrůzy o chudých negramotných farmářích, jak zabíjejí svoje děti protože už je nemůžou uživit, o muslimských masakrech odlehlých vesnic, o sebevraždách rolníků kvůli nesplatitelným dluhům. Rodina sní pytlík pesticidů a bídně zahyne, banka zabere jejich půdu. To vše se děje v době, kdy Indie investuje do raketového výzkumu a indičtí továrníci figurují v žebříčku nejbohatších lidí na světě. Řešit chudobu modlitbou a vybíráním dobrovolných příspěvků na obživu neřeší nejhorší problém – negramotnost a neschopnost farmářů orientovat se ve světě. V Indii dlouhodobě klesá zemědělská produkce, tak mu říkám, že by se zemědělci měli naučit tento fakt nějak proměnit ve výhodu, ale jak, když neumějí ani číslovky. Kostel může počkat, cituji mu slova sv. Benedikta „Ora et labora“, modli se a pracuj. Většina ubohých Indů nečinně přihlíží vlastní zkáze.
Prodavači na nádražích používají svůj hlas jako klakson, vyluzují pronikavé nosové tóny, které přehluší teprve siréna lokomotivy.
Probouzím se ještě za tmy v Karnatace, to už máme 8. 3., a pak projíždím letos už potřetí přes posvátnou řeku Tungabhadru. Ta je zvláště malebná za úsvitu, kamenitá a rozlehlá. Sjíždění goánských hor bylo vždycky zdlouhavé a úmorné, převýšení 700 metrů na poměrně krátkém úseku. Mladí indičtí vojáci v civilu dostali opušťák, smějí se jako pitomci a přestože jim nerozumím ani slovo a oni taky ani slovo anglicky, dovedu si představit, co budou v Goe dělat. Profesionální služba trvá 18 let, pak teprve můžou jít do civilu.
konečně Margao, taxík na Agondu a před čtvrtou se už zdravím s Viktorem.
Za uplynulých 15 dní jsem projel vlakem asi 2.400 km přes 7 států, a strávil tak ve spacích vagonech dohromady přes 60 hodin.
9. 3. Pohodlná Goa. V hospůdce Sea Rock vaří kluci z Himáčal Pradéše skvělé tibetské pokrmy. Honza mi půjčil adaptér, má samozřejmě jinou koncovku, ale drátkem „po indicku“ jsem to nějak propojil – a funguje. Zejtra pojedu do Chaudi pro neznačkový adaptér. Večer u Francise slavnostního žraloka, pivo Belo a 3x whisky. Obíhá petice, kterou zformuloval Honza, za zachování Agondy v goánských rukou, podepisuji.
10. 3. v Chaudi zakoupen adaptér a laptop opět zprovozněn. Přepisuju deníky a pořádám fotky. Plavu v moři ještě teplejším než před 15 dny, vychutnávám poslední týdny nicnedělání. Máme tu velkou hromadu hulení a plácáme neskutečný blbosti.
Na obrázku je hospoda v Margau, do které proniká sluneční světlo jedině skrz láhve hustě vystavené na policích skleněné výlohy: nejjednodušší a nejpůsobivější vitraj na světě. Místnost dýchá lihovinami, palčivé tropické slunce je zbarveno žlutavým, čirým nebo načervenalým filtrem, který měkce dolaďuje pitoreskní scénu.
Již poněkolikáté vychutnávám západ slunce ležíc ve vlnách Arabského moře teplého 28oC.
Pláž je téměř prázdná, malé podniky zavírají, provoz utichá.
16. 3. 08. Týden po návratu z cest vyplněn důsledným nicneděláním, když nepočítám přepisování poznámek z bloku do počítače, organisaci fotek a publikování na blogu. Popíjíme poctivě leč nikterak zuřivě, zásoby ganji se netenčejí vzdor našemu soustředěnému úsilí. Dnes to vypadalo na Agondě na bouřku ale nic se nedělo. Nakrmili jsme Vikiho bejka šlupkama od melounu, jako obvykle, válel jsem se ve vlnách v apatické rozkoši jako obvykle. Texty házím úplně za hlavu, kostra je jasná, doma si doplním omáčku z odborné literatury, a nebo třeba ne. Kluk co nás obsluhoval v Ganéše se prej vysekal na motorce a leží v Margau v nemocnici, příbuzný sbírají prachy na operaci, chybí 10 tis. rupií, takhle nám to líčil jeho kolega pohnutým hlasem a s prosebnýma očima, a jestli bysme taky nepřispěli. Říkám, že jsme připraveni přispět i významnou částkou, ale že chceme zraněného vidět a poradit se s doktorem přímo v nemocnici o zbývajících nákladech na léčbu, kluk slíbil, že mě zejtra naloží na motorku a sjedem tam, nazítří zase že „zejtra“, a pak se po něm slehla zem. Francis nám potvrdil že to byla bouda. A takový dobrý polívky a omáčky tam dělali.
20. 3. Včera večer v Palolem za nákupy. V Mamoos jídlo zcela bez chuti, stálé vypínání proudu, ohavná hudba, pocit, že ze mně dělají blbce, uniformovaný kuchař je bezpochyby nevyučený podomek bez zájmu o kvalitu jídla. Takových hospod je tu naprostá většina, výjimku tvoří osvědčená místa na některé pokrmy, tu umějí ryby, tam polévky a zase jinde jenom momo, cokoli jiného hanebně zprzní, jako třeba předevčírem nedopečené vepřové s tlustou flaksou v Dersy, což je jinak vyhlášená hospoda. Pak u Francise drink, 8 čechů, M. pije jako prase, ráno nalezen před Viktorovým barákem v hrozném stavu a bez brejlí, doufám, že neztratil klíč od kola, který jsem mu půjčil.
Probíhá festival Šigmo, v noci nesmí nic svítit a hýbat se, což kontrolují pestře kostýmovaní bubeníci, policie uzavřela i silnice, hospody končí předčasně a rikšové se jen smějí když někdo potřebuje odvézt. Ale ráno se zase život vrací do původních kolejí.
1. 3. 08 v noci blbě spal, asi úplněk, rovnodennost a změna počasí dohromady. Brzo ráno na skalnaté pláži kvůli focení. Všude je dnes zavřeno, jen hinduista Vidžaj má funkční internet. Odpoledne na obědě v Sea Rocku, tam ožralá ruska baví celý stůl, který se nenápadně vyprazdňuje, pak volá na mě „slavjánin, pačemú ty bojíšsja“ a podobně, až pak přišel Petr F. a ani ten s ní dlouho nevydržel, byla při svém hrozivém věku nechutně vyzývavá. Rusové nemají „širokou“ duši, ale jen rozcapenou.
Odpoledne před šestou se strhla úctyhodná bouřka, toddyman se schovává na záchodku, ze kterého vítr rve vlnité plechy, cesta před naším domkem se mění v potok, eletrika nejde. Jdeme ke Carlosovi na žraloka, pijeme jeho báječnou Coconut Feni, déšť trvá až za půlnoc, z pohostinného přístřeší Carlosovy chýše pozorujeme tmavnoucí obzor se světélky rybářských bárek. Přidávají se k nám Petr s Danou ve Viktorově doprovodu, ten musel tlumočit na policii kvůli potyčce Petra s nějakým kašmírským prodavačem v Palolemu, nakonec to dopadlo dobře. Na závěr večera se upomínáme jen v hrubých rysech.
22. 3. 08 zmatkář Marek vrací kolo, míří s Petrou odpoledne do Udupi a na Gokarnu, jedu na snídani, tam Viktor, pak Krystyna a Petr F., kupuji čaj a jedu rovnou domů, jakobych tušil, že hned v poledne se spustí déšť. Monzun má nastat až v polovině května, je to tedy dost neobvyklé. Farář ve zdejším kostele bouřku včera zdůvodnil ukřižováním, Honza W. a my zelení „globální změnou klimatu“, všechno se hodí. Déšť trvá jako včera plných šest hodin, večer nádherný kýčovitý západ slunce. Potom nás přišel navštívit náš hostitel Julio Fernandes, který nevražil na Vaňka pro jeho výstřední robinsonské chování a nedovolené vysedávání na jeho (naší) terase. Vše se vysvětlilo a usmířilo, až když Petr F. vymyslel pohádku o báječném Vaňkově bohatství a romantických sklonech. Jsme Juliem pozváni nazítří na lunch. Pak u Francise na pivo, kde se dozvídáme nelichotivé věci na Carlose Fernandese. Přestože je to příbuzný, vede ostudný život, a to býval vynikajícím společníkem na zaoceánské lodi, kde vařil, stejně jako Julio i Francis. Opustil totiž ženu, se kterou má 4 děti, která žije dnes v Palolemu, ale co je nejhorší, žena pracuje v cizím domě. Na celou rodinu to vrhá nepříznivé světlo, přičemž fakt, že Carlos navíc provozuje nelegální hospodu, že chlastá a prošustroval majetek, uvádí Francis až na druhém místě. Vaněk navíc přebývá v opuštěné chatrči na Carlosově pozemku, což ještě víc rozvzteklilo Julia, který, jako všichni ostatní Fernandesové, poctivě platí daně, na rozdíl od Carlose.
Večer Alenka ztratila klíč od pokoje, tak lítám po Agondě a hledám Julia s náhradním klíčem, jeho žena duplikát po delším pátrání nakonec našla.
23. 3. 08 ráno úžasná duha nad mořem, bhádží, bread and tea. Polky přivezly klobásky, cukroví a zubrovku, uvařily vajíčka, slavíme na pláži velikonoce. Vlasta šlehá Krystynu vlastnoručně vyrobenou polmázkou z kokosové palmy (opět důkaz prospěšnosti kokosu). Válím se opět v moři, včerejší déšť vyčistil vzduch, takže je vidět skoro až na Cabo da Rama, slunce zase pálí.
Odpoledne návštěvou u Julia Fernandese v krásné klidné čtvrti Agondy, tam má Albert domeček, ptám se jestli by bylo možno něco podobného pronajmout příští rok, že prý ano. Skvostné prostředí, a hlavně ticho, žádný provoz, stín a přesto pět minut od pláže.
Večer opět fantastický západ slunce (foto), večer přijela Veronika Z. s kamarádkou Šárkou, pijeme se všemi ostatními i přes zavíračku poněvadž prší, jsme namačkáni v předsíni pod střechou. Déšť utichá a přesouváme se na terasu, kde s Veronikou podstatně tenčíme zásobu ganji v krabičce omámeni shledáním po šesti letech.
23. 3. 08 Kocovina, déšť, balení, poslední koupel v moři, telefonuju ještě do Bombaje kvůli letu.
Goodbye Agonda, zase za rok nashledanou!!!
