chybí jen nějaké krytky a celkové seřízení po “zahřátí”.

Pozor pozor: Vernisáž dvojvýstavy Lukáše Kudrny a Martina Vrany se koná v sobotu 4. září od 17.00 na hradě ve Svojšicích, detaily včas upřesníme.

U příležitosti poruštění písmové rodiny Amor pro jistého klienta mě napadlo, jak je možné, že jsem měl v kursivách dost divné napojení liter “m, n, r, u”, tak jsem to celé překreslil, doplnil, nově vyinterpoloval, vygeneroval a opatřil novými funkcemi:

Jen do nás! Říkal jsem si, když se ke mně na jaře dostaly nářky pana Lubora Kasala z Tvaru (že se mu projekt nějak nezdá), a Radany Lencové (že o její práci nehezky píšou). 18. 3. 2010 tomu Tvar dokonce věnoval celé číslo. Fundované vývody starostlivých paedagožek a grafoložek (odborně navýsost kvalifikovaných) a přitakávání jejich ctihodných kolegů pak tvořilo obvyklou vědeckou omáčku, pokrývající šedou plochu stránek cizokrajnými výrazy. Dokonce jsem se sám zúčastnil po telefonu živého vysílání na toto téma v nějakém radiu.

Včera mi v poště z ničeho nic přistály další dva Tvary (za které tímto srdečně děkuji), kde se v jednom zase probírá Comenia, a ve druhém jiný autor popisuje krach dosti podobného projektu ve Švédsku. Podstatou sporu je složité zavádění nové předlohy psacího písma do základních škol (jestli jo nebo ne), aby se to fakanům zřejmě lépe psalo, nebo aby autoři měli kšeft.

Radana, Tomáš i já z toho kšeft máme, a relativně dobrý, poněvadž následkem těchto i jiných článků se Comenia v žebříčku prodejnosti dostala na 21. místo (7. 7. 2010) z celkového počtu třiadevadesáti písmových rodin publikovaných na Stormtype.com. Z toho je vidět, že si Comenia, na rozdíl od ministerských úředníků, dovede sama na sebe vydělat; my jsme na vývoj totiž nečerpali ani haléř z peněz daňových poplatníků.

Ptáte se, jestli se přikláním k psaní spojitých kliček anebo stojatého nenapojovaného písma, jestli jsem se vůbec na vteřinu zamyslel nad didaktickými aspekty viděnými prismatem dětské motoriky? Je mi to upřímně jedno, hlavně když se o tom píše a obchod běží - to je to nejdůležitější v této složité době. Děkujeme všem, kteří systém Comenia považují za balík obyčejných užitečných fontů. Vydělané peníze reinvestujeme do dalšího vývoje - na řadě jsou nelatinkové znakové sady u patkové a bezpatkové rodiny.

schvaloval barevnost svého designu. Zjevně ještě chybí spousta věcí - elgantní výložka lemující korpus, závěrečný bezbarvý lak a ostrojení, hmatník není vidět pod zakrývací páskou (je z červeného dřeva), atd. Příští týden by to mohlo už hrát, teda pokud vše půjde podle plánu.

Cestou do lakovny jsem dnes neodolal nápisu “Česká kytara”, zvoucímu na výstavku pozoruhodné sbírky pana Jiřího Janků (která právě probíhá na zámku v Hořovicích). Před léty jsem měl totiž co do činění s Iriskou a Tornádem v marné snaze z těchto kuriosit vyloudit nějaký poslouchatelný tón. Považuji se za člověka otrlého a úspěšně odolávajícího veškeré nostalgii, jenomže tuhle veteš jsme v mládí měli v rukou častěji než doporučenou literaturu. Neznámá síla mě vtáhla dovnitř…

Exposici doprovází obšírné texty popisující houževnatou snahu inženýrů, kteří se už od padesátých let snažili nabídnout odvázaným (ale i konformním) československým bigbíťákům to nejlepší. Typografie vyskytující se na hlavách kytar jeví určitou volnost až do raných osmdesátých let, kdy dostala pomyslnou “ťafku” vlivem geometrické abstrakce. Také design se tehdy začal redukovat na napodobování amerických nástrojů. Tehdy kýžené kopie gibsonů a rickenbackerů sice přispívaly k přežití továrny Jolana, ale dnes působí přinejmenším nadbytečně v porovnání s již dostupným originálem. Nejpůvabnějšími exponáty na výstavě jsou každopádně původní, ryze české nástroje z let padesátých až sedmdesátých, jakými jsou Resonet nebo Diskant. Většina vystavených kytar navíc nese známky používání a autorského tuningu, zub času dotváří roztomilý dieselpunkový vzhled.

Shrnu-li fakta, tak za totality se tu vyráběly nástroje s osobitým a nezaměnitelným vzhledem, zatímco v demokratickém režimu tuzemské kapely hrají převážně na levné korejské plagiáty. Obojí teda zvukově není nic moc, ale kam se dnes vytratila touha po originalitě? Tato výstava může leccos napovědět. Měli by ji vidět všichni relevantní designeři, výrobci i hráči.

Úplně jsem zapomněl, že jsem si kdysi, když jsem byl ještě pilný, pečlivě a s nejvyšším rozlišením skenoval nalezené xylografie a olovoryty ze starých katalogů. V hromadě cédéček jsem při úklidu našel přes deset let staré skeny z tlustého katalogu firmy A. Haase z roku 1910, který jsem si půjčil z knihovny Reguly Pragensis, kteréžto tímto děkuji.

Co je na tom tak pozoruhodného? Kromě nostalgie se nabízí porovnání kvality všedního života dnes a před sto lety. V roce 2010 chybí rozmanitost a maniakální preciznost - ten rytec, či spíše rytci, co na těch obrázcích pracovali, své řemeslo museli detailně prožívat, určitě se jim muselo zdát o mosazných skřipcích a zdobených držácích na klosetpapír. Dále si můžeme ledacos poetického představovat pod pojmy jako “perečníky se šoupacím víčkem”, “Hamburské brky” či “stěrací tresť”. Dnešní sortiment ani jakost ovšem nesahají ani po kotníky tehdejší nabídky.

Výtvarně jsou pododobné relikvie dnes už málo použitelné, pokud bychom nechtěli opakovat již dávno vyčpělou inspiraci, anebo s nůžkami a lepidlem fušovat do surrealistických koláží. Já je přijímám tak, jak jsou, jsem přesvědčen, že “jemné držátko” má zůstati jemným držátkem a “Pelikánský inkoust” Pelikánským inkoustem. Staré inseráty totiž dovedou potěšit, ty dnešní už ne. Příjemnou četbu.