Typomonolog

Jak člověk stárne, stále více se mu příčí texty o hnusných věcech, jako je například šedé město v rozvalinách, páchnoucí závodní strava a “železniční cntnost”, ale když mě chlapci na jaře vyzvali abych jim nazpíval 4 písničky na nové album, neváhal jsem ani minutu. Veselé bylo odpoledne se Strastinenem a Morbivodem; s moudrým člověkem radost pohovořit, atd.

Předevčírem jsem dostal hotové CD a byl jsem upřímně potěšen tajemnou pitomostí tváře boha Iva na jeho obalu, malované štětcem Lukáše Kudrny, jenž je též autorem ostatních pěkných obrázků uvnitř bookletu. Jak už jsem druhdy zdůrazňoval, Umbrtka je v rámci svého genru zdaleka nejlepší českou kapelou a ani s novým albem na tom nic neměním. Snad jen podivnost, že se tu střídá několik vzájemně si do výrazu hlasu lezoucích zpěváků, ale to mohl být klidně záměr, jak už tomu u dnešních umělců bývá.

Hudebně se necítím kompetentním neb neznám noty, jen ta skandinávská umanutost se tu a tam blíží jakémusi chlichée, což máme všeobecně pořád ještě rádi - kartáčů není nikdy dost. Spíše než obsah tak vysoce hodnotím formu a zejména jaké je to hezké mít v kapele znamenitého malíře, jemuž směřuji jedinou výtku - že neudělali vinylovou gramodesku velkého formátu i za cenu, že “nám pude drážka až pod etiketu”. Tato nahrávka by tak v třaslavých rukách kdejakého blackmetalového fetišisty získala nový rozměr. Nicméně i tak lze počin více než směle doporučit na stránkách producenta zde, další info na stránkách kapely zde.

chybí jen nějaké krytky a celkové seřízení po “zahřátí”.

schvaloval barevnost svého designu. Zjevně ještě chybí spousta věcí - elgantní výložka lemující korpus, závěrečný bezbarvý lak a ostrojení, hmatník není vidět pod zakrývací páskou (je z červeného dřeva), atd. Příští týden by to mohlo už hrát, teda pokud vše půjde podle plánu.

Cestou do lakovny jsem dnes neodolal nápisu “Česká kytara”, zvoucímu na výstavku pozoruhodné sbírky pana Jiřího Janků (která právě probíhá na zámku v Hořovicích). Před léty jsem měl totiž co do činění s Iriskou a Tornádem v marné snaze z těchto kuriosit vyloudit nějaký poslouchatelný tón. Považuji se za člověka otrlého a úspěšně odolávajícího veškeré nostalgii, jenomže tuhle veteš jsme v mládí měli v rukou častěji než doporučenou literaturu. Neznámá síla mě vtáhla dovnitř…

Exposici doprovází obšírné texty popisující houževnatou snahu inženýrů, kteří se už od padesátých let snažili nabídnout odvázaným (ale i konformním) československým bigbíťákům to nejlepší. Typografie vyskytující se na hlavách kytar jeví určitou volnost až do raných osmdesátých let, kdy dostala pomyslnou “ťafku” vlivem geometrické abstrakce. Také design se tehdy začal redukovat na napodobování amerických nástrojů. Tehdy kýžené kopie gibsonů a rickenbackerů sice přispívaly k přežití továrny Jolana, ale dnes působí přinejmenším nadbytečně v porovnání s již dostupným originálem. Nejpůvabnějšími exponáty na výstavě jsou každopádně původní, ryze české nástroje z let padesátých až sedmdesátých, jakými jsou Resonet nebo Diskant. Většina vystavených kytar navíc nese známky používání a autorského tuningu, zub času dotváří roztomilý dieselpunkový vzhled.

Shrnu-li fakta, tak za totality se tu vyráběly nástroje s osobitým a nezaměnitelným vzhledem, zatímco v demokratickém režimu tuzemské kapely hrají převážně na levné korejské plagiáty. Obojí teda zvukově není nic moc, ale kam se dnes vytratila touha po originalitě? Tato výstava může leccos napovědět. Měli by ji vidět všichni relevantní designeři, výrobci i hráči.

Tohle sem možná nepatří, ale když ono od typografie a grafického designu je docela blízko k designu výrobků. Znám pár lidí, kteří se k typografii dostali přes průmyslový design, já teď jdu asi opačným směrem, ale stejnou cestou. Ostatně kde je psáno, že člověk musí dělat to, co vystudoval, že?

Honza Vlasák alias Vivian (http://www.vivianinstruments.com - ten web jsem nedělal), staví kytary a baskytary. Okolnosti opravy mého Les Paula mě přivedly do jeho dílny, a když už i náš baskytarista si objednal stavbu originálního nástroje na míru, neodolal jsem. Už pár let nosím v hlavě tvar vycházející z Explorera (na nějž jsem s oblibou hrával než mi ho ukradli), avšak s pohodlným krkem a hutným zvukem Les Paula. Honza je podobným nápadům nakloněn a tak jsme se pustili do díla. Korpus je z lehkého afrického dřeva (jehož název zjistíme), vrchní deska javor, hmatník z přírodně červeného dřeva, struny průchozí kvůli plnému a dlouhému zvuku, kobylka tune-o-matic, snímače Seymour Duncan Alternative 8 s vysokým výstupem u kobylky pro brutální kartáče, a skvostně zvuko-barevný singl P-90 u krku. Povrchová úprava bude temná, ale s přírodní javorovou tygrovanou strukturou pod průhledným lakem. Už se těším…

Inu, proč bych kamarádovi neudělal reklamu, i když je to úchyl, že jo, notabene jsem mu na to dělal obal, pdfko jsem odesílal do tiskárny zrovna když jsem utíkal na letiště, a ono to vyšlo. Naštěstí texty byly jednoduché, bez složité redakce, fotošopové montáže patřičně naivní, a celé to tudíž nedalo moc času. Jsem zastáncem krátké práce i za cenu, že se to odflákne - pořád lepší než nějaké upocené vážné úsilí. Docela jsem si ten CD design užil, v dnešní miserii grafických zakázek to bylo velmi osvěžující. (Opět použita fraktura Moyenage.)

Nejzábavnější věci na světě tak či onak souvisejí s blbostmi, a Necrocockovu hudbu si od začátku spojuju se vzpomínkou na igelitku plnou klystýrů a různých hadiček, co ssebou onehdá pořád tahal do zkušebny, vyvolává mi jeho pitoreskní intimní zpovědi, při kterých i ostřílení rockeři dostávají záchvaty smíchu. Z blackmetalové zrůdy Tomáš metamorfoval do upřímného narcisa, který s bezelstnou vážností censuruje svoje vlastní archivní fotky, používá deodorant, jezdí do Gmündu na plovárnu, na Slovensko na svätomartinské husy, navštěvuje koncerty Linha Singers a miluje zvěřinové lahůdky.

V lese taky našel inspiraci pro svoje nové album, které právě poslouchám a velmi si ho užívám, poněvadž tak nějak taky tíhnu ke krajině i lesům. Celá deska má pohádkovou atmosféru, kterou nenarušují ani vulgární synťáky, použité zde s velkou rozvahou. Komposice jsou minimalisticky strohé, ale je pod nimi nepřetržitě cítit jakás předtucha, která se ovšem v závěru nenaplní - toť neprasáčtější rafinovanost, ke které musím rozhodně gratulovat. Na rozdíl od autorových nedávných orientálních čuňárniček je to vítaná změna nejen tématická, ale i zvuková. Bicí hraje živě Ivoš Plaček, Tomáš občas hrábne do strun zkreslené kytary (která, jak veřím, dosud probíjí) a mix provedl mistr Marcel. Lesní hudba drží pěkně pohromadě, dozvíme se tam řadu zajímavostí například o otravách houbami, zesnulém strýci s flintou na posedu a jakési osobě zmodralé ráno ve křoví. Autor sám to zařadil do škatule “easy listening”, ale já bych upřesnil, že se jedná o “odlehčení” pouze pro ty, kdo už trochu Toma znají.

Doporučuji všem ku ctěné pozornosti na www.necrocockworld.com

“Ten nevědomý kult nějakého pobudy je takovou krásnou metaforou toho, že kolem nás chodí spousta originálních lidí, nedotknutelných, bez kasty a vzdálených jakékoli publicitě, a právě proto si zachovávají nějakou integritu, nedají se zmanipulovat. Kromě toho ty texty navozují esteticky bohaté asociace, o což v blackmetalu taky částečně šlo, a naposled jeden z protagonistů je absolventem Umprum, tady si povšimněte, že Umbrtka je zvukomalebně hned vedle.”
To jsem psal do mailu panu Pavlovi Němcovi, redaktorovi a protagonistovi kapely Umbrtka. Právě on mi přivezl do Domanína dvě alba a sborník textů tohoto souboru. Stalo se tak u příležitosti příjezdu redaktorů časopisu Maxim, ve kterém budu mít dvojstránkový rozhovor v listopadovém čísle. Vskutku bizarní kulisy pro metal a typografii - prsa, zadky a senzace typu “Umřel Gott: sice to není pravda, ale uvnitř je článek o svítící žábě”. Najednou jsem pocítil, že úroveň žurnalistiky slavných českých týdeníků (např. Respektu) nesahá ani po palec u nohy těch lepých děv vyfocených v “pánském časopise” Maxim. Po nějakém čase mi došlo, že rozhovor, vedený ve velmi lichotivém a poučeném duchu (pan Němec je totiž dávným fanouškem Master’s Hammer) je jen záminkou k setkání mnohem důležitějšímu, a sice mě a pana Umbrtky. Než nepřesně citovat jeho ctitele, raději tady zkopíruji slova pana Němce: