Typomonolog

Již brzy…

V roce 1996 Martin Amstutz (knihtiskař a galerista v St. Gallen) vydal bibliofilii nazvanou podle počtu tónů bandoneonu, jehož je virtuosem. Krabice s volnými listy obsahuje 142 stránek vlastních poeticko-dadaistických textů a půvabných linorytů. Jsem šťastným majitelem stodvaavacátého výtisku z počtu stočtyřicetidvou, a rád se s vámi zde podělím o vzrušující zážitek z listování tímto typografickým šperkem. Protože si myslím, že tato práce poněkud mění některé utkvělé představy o švýcarské typografii, bude brzy následovat obsáhlejší recenze v Revolver Revui.

Z tisku: Tagblatt, 20minuten spatium-magazin.de, St. Galler Tagblatt, 1. dubna (to není apríl)

Ušetřím čtenáře líčením veselých historek z vernisáže, jak jsme se pěkně namazali a podobně. Dokonce neukážu ani fotky z exposice - ne z nějaké skromnosti, ale zkrátka jsem tu viděl (z mého pohledu) pár zajímavějších věcí, ostatně kdo to chce vidět, ať přijede. Dalším důvodem návštěvy zdejšího kraje by mohla být výstava Irmy Boom (3.4.2009 – 19.7.2009) v nedalekém Curychu, která bude jistě důležitější, viz: www.museum-gestaltung.ch. Já tam pojedu okolo 31. 5.

Martin montuje světlo.

Spojení typografie a piva předvádí Vlasta, mistr pivovarnický, jehož výrobky se staly nedílnou součástí instalace.

Typografické pivo “Galando” přivezla opět Gabi - mistryně pivovarnická ze St. Gallen. Jeho etiketu vysázela písmem Gallus, čímž tento font dospěl k prvnímu praktickému uplatnění.

Martinova sbírka bandoneonů a akordeonů je stále fotogenická…

…stejně jako jeho originální poštovní známky.

Množství Martinových makulatur si koleduje o samostatnou výstavu.

Cesta do St. Gallen na instalaci a vernisáž začala u pana Pekárka v Podbabě výrobou etiket na domácí pivo, které vezeme ssebou. Vlasta vlastnoručně signoval jednu láhev s etiketou.

V Mnichově, tj. zhruba na půli cesty, spatřen obří řvoucí lev, který si přihýbal z neméně předimensovaného půllitru, přičemž otvíral hubu, mával levou prackou a kroutil ocasem.

Motiv Greizského pivovaru nápadně připomíná ústeckého Březňáka… Kdo byl dřív?

Forschungsbrauerei v Perlachu vaří nejlepší pivo v Mnichově a hezky tu hrají… forschungsbrauerei09.mp3

Pokud máte v pátek 27. 3. večer cestu okolo švýcarského St. Gallen, zvu vás na starou poštu v Linsebühlstrasse 77 u Martina Amstutze, kde otvírám svojí výstavu.
Budu presentovat hlavně projekt Gallus inspirovaný přímo geniem loci, a pak také Moyenage s azbukou. Jsou to víceméně okrajové jevy evropské typografie, ale když jsem tu výstavu vymejšlel, nacházel jsem se v jižní Indii obklopen Devanagari, Tamilštinou, Telugu, Malajálamštinou a podobnými skripty, takže mi všechny švabachy, hlaholice, unciály a azbuky připadaly nějaké důvěrně domácké a příbuzné.
Znechucení návštěvníci si mohou spravit svou typografickou chuť v místní klášterní knihovně, která je opravdu skvostná. Kromě nádherného barokního sálu můžete obdivovat vzácné sbírky rukopisů, pro ty línější je skoro všechno k prolistování i tady.

Moje výstava potrvá do 31. května.

6. 2. ráno jedeme s Vlastou a Alenou do Staré Goy hledat kolej sv. Pavla. Paní v kiosku na kruháči za katedrálou Bom Jesus ji zná a ukazuje mi směr a po krátkém bloudění za chvíli stojím před zachovaným průčelím kostela s kamennými korintskými sloupy, za nímž se dále od silnice v kokosovém háji rozkládají ruiny koleje. Leží přesně v místě, kde je zakreslena na mapě z 19. století, ovšem současná silnice je vedena úplně jinak, což mě na okamžik zmátlo. Odbočka, oboustranně vroubená lateritovou zdí se mírně zvedá k půvabné fungující kapli sv. Pavla. Kněz má nějkou práci se skupinkou goánských křesťanů, a tak se dávám do řeči s kostelníkem o počátcích knihtisku. Opět hluboce lituji, že neumím ani trochu portugalsky, pro řadu lidí je to tady pořád ještě mateřský jazyk, tak aspoň nakonec plácnu „obrigada“. Kaple je postavena na velmi silném místě, sousedí se studnou s výtečnou pramenitou vodou.

Anglicko – hindská betonová cedule u rozvalin velkého kostela uvádí rok stavby 1542 a popisuje téměř neviditelné ruiny, ale o tom, že tu byla založena první knihtiskárna na obrovském subkontinentě, ani zmínka.

Už od včerejšího večera, kdy jsme se báječně zhulili a najedli v pandžimské hospodě Lisboa Restaurant,

přemýšlím, jak a čím přispět k uchování a zvelebení portugalské kultury v Goe, a napadlo mě analysovat a případně vyrobit několik původních goánských písem, inspirovaných starými tisky. Ty sice byly, s výjimkou tamilštiny, tištěny importovanými písmy evropskými, ale způsob tisku poplatný zdejším technologickým těžkostem, jim dodává osobitý ráz. Rovněž mnohé portugalské rukopisy jsou nakaligrafovány unikátními skripty. Doprovodný text nechat přeložit do portugalštiny a vytisknout v Goe. To by mohlo být ono. Říkám Vlastovi, že se naučíme portugalsky a budeme provokovat zdejší hindobolševiky.

3.-5. Panjim. Fontainhas je stará portugalská čtvrť s pečlivě zachovanou architekturou. Koloniání domečky připomínají místy staré Střešovice, Zlatou uličku nebo části Krumlova. Ubytovali jsme se velmi snadno v hotýlku Fontainhas Inn za 600 Rs za pokoj. Stejně hladce nalézám knihovnu a v ní potřebné publikace o počátcích knihtisku v Goe a vůbec v Indii. Večer mrzutost v hospodě Panjim Inn, nóbl hotýlku s nehoráznými cenami a zákazem kouření. To by v tom byl čert, abychom se v Pandžimu nenachlastali, povídám, a jdu pro rikšu jemuž jsme svěřili jednoduchý úkol – dovézt nás do levné hospody s pivem. To se mu ani na druhý pokus nepovedlo, ale pár kroků od místa, kde jsme ho propustili, se nachází Club de Vasco da Gama,

restaurace v prvním patře, vysoké stropy, židle a stoly evropského designu, výhled na náměstí. Zní tu portuglština od několika stolů a umějí tu výborné hovězí, ale hlavně – točený Kingfisher. Co na tom, že je úplně stejný jako lahvový, úrovní služeb jsme nadšeni. Poté prolongujeme i v hospodě George pod kostelem, kterou doporučuje Viki, ale my máme skoro opačnou zkušenost – špatné jídlo, sedí se na dětských indických židličkách a nezachrání to ani plechovkáče, jež jsou o chlup chutnější nežli rychle se kazící lahváče do kterých může světlo.

4. 2. Moje badatelské úsilí je korunováno kapitálním úspěchem, protože jsem poznal paní Marii da Lourdes Bravo da Costa Rodrigues, šéfku knihovny, spisovatelku a historičku. Trochu se zamračila, pohlédla do stropu a pak prohlásila, že jsem první badatel z Čech který kdy navštívil tuto knihovnu. Nosí mi na stůl postupně prakticky vše, co se týká knihtisku, včetně její vlastní publikace Lifestyle in Goa, pojednávající o produktovém designu a inserátech na spotřební zboží mezi léty 1910 – 1961. Je to také autorka obsáhlých memoárů o svém životě v Goe, knihy, kterou jsem loni viděl u Viktora.

Po čtvrté hodině jdu na ubikaci a třídím množství fotek na laptopu. Večer radostně popíjíme v baru Sushma ve svahu pod kostelem, kecáme s čerstvě vyhozeným účetním z Times of India, ten chlastá že se pohádal se šéfem.

5. 2. poslední den v knihovně. Spatřeny nádherné rukopisy ze 17. a 18. století. Zakoupena kniha Sketch of the City of Goa, kterou mi včera doporučila Maria Bravo da Costa. Ptám se na na archiv portugalských časopisů z 50 let. Mají všechny. Slibuji, že přijedu napřesrok a nechávám jí místo vizitky PDFko mojí knihy.

Na internetu tady chtějí pas, prý kvůli teroristům – aha, tak internet za všechno může, to jsem nevěděl.

José Nicolau da Fonseca ve své knize Sketch of the City of Goa píše:

„Umění tiskařské přivezli do Goy Jesuité. Nedlouho poté, co založili několik vzdělávacích institucí, přivezli z Evropy dva tiskařské lisy, které umístili ve svých kolejích - sv. Pavla v Goe a v Racholu. Nejstarší vytištěná kniha, která se nedochovala, byl katechismus pro děti sestavený v roce 1557 velkým Apoštolem Indie (sv. Františkem Xaverským). Následně při různých příležitostech se vydávaly všelijaké brožury, převážně náboženské traktáty, v portugalštině a konkánštině, které se tiskly latinkou, zatímco ty tamilské se tiskly písmem, které připravil v roce 1581 João de Castro, jesuita, který získal velikou dovednost v tamilském jazyce. Tyto tiskárny byly činné do r. 1683, což dokládají knihy vydané k tomuto roku. Od té doby je o nich slyšet málo či vůbec nic a také chybějí záznamy o tom, proč a jak ukončily svou činnost.

Z dokumentu datovaném 1754 vyplývá, že domácí vláda neměla chuti ku zřizování tiskáren na goánském území, ať by byly státní či soukromé, a tehdejšímu místodržiteli hraběti Alvovi bylo vydáno doporučení, aby přijal tvrdá opatření.

Tato omezenecká politika byla přísně sledována téměř celé století, bez ohledu na intelektuální a morální pokrok obyvatel kolonie. Teprve v r. 1821, kdy byl zaveden konstituční systém, vznikla první státní tiskárna.“

V kapitole o koleji sv. Pavla pak uvádí:

„Kolej sv. Pavla denně rostla ve veřejném mínění a postupem doby byla její budova shledána nedostačující k ubytování všech institucí, se kterými byla spojena. V roce 1568 zde sídlilo 88 jesuitských otců, kteří vyučovali více než 3000 žáků.“

Zajímavé. Patrně se učebnice a knihy vozily přímo z Portugalska, a také možná chtěla mít domácí inkvisice přímou kontrolu nad veškerou vydavatelskou činností z jednoho centra.

Anant Kakba Prilokar v knize The Printing Press in India píše:

Tiskařské umění vstoupilo do Indie poprvé 6. září 1556. Jeho příchod byl jako přirozená šťastná náhoda. Obecně lze tvrdit, že byl přenesen z Evropy jako pomůcka proselytisace. Kupříkladu nalézáme sv. Františka Xaverského v dopise psaném v roce 1549, kde vyjadřuje přání, aby křesťanské knihy byly tištěny japonsky. V Goe se ovšem ukazuje, že v té době nebyla naléhavá potřeba tiskařského lisu, protože při šíření křesťanství se výlučně spoléhalo na politickou sílu. Tiskařský lis, který nakonec dorazil do Goy, byl zamýšlen k podpoře misionářské práce v Etiopii, ale okolnosti jej cestou zadržely v Goe.

Je ovšem zajímavé si všimnout, že i v Goe si vzdělanci začali uvědomovat možnou výukovou hodnotu křesťanské literatury tištěné v indických jazycích. Otec Johannes de Beira, kněz působící v Casa de Santa Fé v Goe, což byla instituce k vštěpování víry novým konvertitům, píše 20. 11. 1545 do Říma svým nadřízeným, že ve své koleji má 52 studentů, z čehož je 8 Goánců, 5 Kanárců, 9 Malajalamců, 2Bengálci, 2 Pegus, 6 Malajců z Maleka, 4 Makasové, 6 Gudžarátců, 2 Číňané, 4 Etiopci a 4 Negři. Dále píše:

„V této koleji, známé jako Dům Boží Víry, žije šedesát mladých mužů různých národností a devíti různých jazyků, velmi odlišných jeden od druhého. Většina z nich čte a píše naším jazykem, a také znají číst i psát v tom svém. Někteří rozumějí latinsky přiměřeně dobře a studují poesii. Díky absenci knih a učitele nemohou prospívat tak jak by potřebovali. Doktrina Křesťanská by mohla být vydána zde, ve všech těchto jazycích, pokud Vaše Výsost uzná, že by se jimi mohlo tisknout.

V dopise z roku 1526, který je přisuzován císaři Etiopskému a adresovaném D. Manuelovi, králi Portugalskému je vyjádřen požadavek poslání řemeslníků „zkušených ve výrobě knih“ („mestres para a forma de livros“). Král Manuel zemřel před doručením tohoto listu, stejný požadavek byl opakován „mestres para fazer Livros“ jeho synovi D. João. Mnozí portugalští autoři mají za to, že požadavek v těchto dopisech zněl na techniky zručné v knihtisku, a že byl vyslyšen v roce 1556. Z dopisu psaném 30. dubna 1556 Fr. Gasparem Calazou sv. Ignáciovi vyplývá, že nějaké lodi s nákladem tiskařského lisu vypluly na východ v témže roce. Doslova:

„První skupina jesuitských misionářů se nalodila v Belemu na Tagus, a odplula do Etiopie 29. dubna 1556, čtyři měsíce před smrtí sv. Ignáce z Loyoly. Složení bylo: Fr. John Nunes, patriarcha Etiopský, Fr. Andrew de Oviedo, biskup Hieropolský a následník patriarchy, Fr. John Gualdames, tři bratři Tovaryšstva a několik mladých mužů, kteží si vyžádali účast. Jedním z těchto bratří byl Juan de Bustamante, znalý umění tiskařského.

Král D. João, královská rodina a ostatní přátelé byli ke členům výpravi štědří. Král přidělil patriarchovi jednoho Inda dobré povahy, schopného a zkušeného tiskaře, který měl pomáhat bratru Bustamantemu, jenž vezl knihtisk do Goy. Očitý svěděk nám to sdělil.“

Dobové dokumenty uvádějí, že většina ze 14 jesuitů, kteří se tehdy nalodili, byli na cestě do „Preste“, čili Abyssinie (Habeš, Etiopie). Designovaný patriarcha doprovázel tiskařský lis. Protože Suezský kanál tehdy neexistoval, jezdilo se z Portugalska přes Mys do Indie, se zastávkou v Goe a odtamtud do Abyssinie. Tak se stalo, že se patriarcha zastavil v Goe. V lednu 1557, když se chystal odjet z Goy do Abyssinie, Goánský guvernér jej požádal aby zvážil své setrvání. Tak se i stalo, a ani lis, ani on neopustili už nikdy Gou. Zemřel 22. prosince 1562. Vypadá to, jakoby tehdejší vztahy mezi císařem Habešským a misionáři byly poněkud podrážděné. Tiskařský lis byl možná poslán spíše kvůli vyhovění požadavkům misionářů nežli císaře. Napjaté vztahy možná také vysvětlují odklad odjezdu patriarchy z Goy.

Požadavky Habešských misionářů ovšem trvají. Následující pasáž je z listu kardinálovi protektorovi do Říma z konce 16. století:

„Protože jsme povinnováni sestavováním mnoha pojednání a rozšiřováním velkého množství kopií téhož, prosíme Vaše Nejjasnější Panstvo k zaslání tiskařského lisu a Etiopských písem, která jsou ulita v Římě, a také jednu nebo dvě osoby znalé umění tiskařského.“

Podobný požadavek byl vznesen r. 1628. Ale nemáme zádné důkazy o tom, že by knihtisk v Habeši začal. Na druhé straně ale víme, že tištěná literatura se dovážela do této země z Goy. Tady bychom měli zmínit práci nazvanou Magseph Assetat, která byla vytištěna v koleji sv. Pavla v Goe v r. 1642 pro potřeby Habešských.

Existuje dostatečný důkaz, že tiskařský lis určený pro Habeš skončil v Goe. V dopisech z r. 1559 se o tiskaři Bustamantem mluví jako o „Preste“ (Habešanovi). Máme také list samotného designovaného patriarchy z 26. listopadu 1559, ve kterém jasně uvádí, že zařídil přípravu forem a písmových matric habešského písma které měl osobně dovézt do Etiopie:

„On zde připravil formy a matrice a jiné druhy písem a další věci v obloučitém písmu, jaké se používá v království Preste, kde se píší jejich knihy, ve kterém bych velmi rád sázel křesťanské doktriny, manuály víry a ostatní potřebné knihy, protože taková rozlehlá země nemůže být semknuta doktrinou bez mnoha knih tištěných v jejich řeči, které bych tam měl tisknout, k čemuž jsem nyní připraven.“

Je tu ovšem jisté zmatení v současných dokumentech co se týče přesného data kdy lodi s nákladem tiskařského materiýlu dopluly do Goy. Podle Francisco de Souzy, známého jesuitského historika, Fr. Balthesar Telles původně napsal ve své Chronice že to bylo začátkem srpna 1556, ale později ve své Historia de Ethiopia opravil datum na 3. září. Andre Gualdames, který cestoval s nimi, píše v dopise datovaném 4. listopadu 1556, že dosáhli Gou v neděli 3. září, ovšem 3. září nebyla neděle. Fr. Francisco Rodrigues, jiný cestující, píše z koleje sv. Pavla 2. listopadu, že připluli 6. září:

„…protože jsme odpluli dva dny před koncem března z města Lisabonu a a dosáhli tohoto města Goy 6. září, jinými slovy za pět měsíců a 8 dní, z čehož jsme pobyli v Mosambiku 18 nebo 19 dní, takže naše cesta trvala něco málo přes čtyři a půl měsíce. Námořní trasa, kterou jsme sledovali, byla okolo 4000 legií dlouhá, čtyři lodi dorazily pohromadě, tři z nich vezly všechny osoby našeho Tovaryšstva. Pokud by cesta byla dokončena v šesti měsících, mohla by být považována za přiměřenou, je horší, když zabere déle, a lepší když její trvání je kratší.

Jelikož tento den připadá na neděli, je možné odvodit, že 6. září 1556 bylo datem příchodu knihtisku do Indie.

Bratr João Nunes Baretto, designovaný partiarcha habešský popisuje v dopise datovaném 6. listopadu 1556 jak brzy po svém příchodu začal knihtisk v Goe fungovat:

„Byly velké veřejné diskuse o tezích, jež byly předneseny v Coimbře před velkým shromážděním lidu a kněží.

Jan tyto teze vytiskl („conclusões“) mezi jinými, které přinášejí dobro, a jistě urodí své plody i později. Ind se chová dobře a často a rád chodí ke zpovědi. Na moři nám hodně pomohl v kuchyni a tady prokázal své schopnosti v tiskařských pracech a otec Francis Rodrigues z toho má radost a přeje si mít další (tiskárnu) v této koleji. Nyní chtějí vytisknout Doctrinu mistra Františka, a já chovám naději, že tato práce způsobí mnoho dobrého v Etiopii.“

Zdá se, že ještě do poloviny října tiskařské úkony ještě nezačaly. Aires Brandão, jesuitský kněz, popisuje v dopise psaném 19. listopadu 1556, že jisté teze o logice a filosofii byly vytištěny v této tiskárně 19. října:

„Nyní v říjnu, otec (Josef) Ribeiro měl v kostele veřejný proslov o důležitosti studia literatury, kde byl přítomen i guvernér a mnoho dalších. Bylo to ráno v neděli (19. 10. 1556), jeden den po sv. Lukáši. Jelikož bezprostředně poté následovaly diskuse o tezích („conclusões“) o logice a filosofii, které tu byly poručeny k tisku, guvernér si nepřál odjet předtím, než je uvidí.

Conclusões byly poručeny k tisku a připevněny na kostelní dveře pro mnichy od sv. Dominika i sv. Františka a pro jiné lidi, kteří se s nimi chtějí seznámit. Ty o logice byly obhájeny bratrem známým pod jménem Francis Cabral, ty o filosofii byly obhájeny bratrem Manoelem Teixeirou. Otec Antonio de Quadros předsedal při té příležitosti.“

Studující soudobé historie vyjádřili pochybnosti o tom, zdali tyto these byly ve formě knihy nebo volných listů. Protože byly připevněny na brány kostela, pravděpodobně se jednalo o volné listy. Potom ovšem první vytištěná kniha v Goe by měla být Doutrina Christã od sv. Xaviera. Ta byla vytištěna r. 1557. Francisco de Souza zmiňuje, že Doutrina Christã byla sestavena sv. Xavierem pro děti. Avšak ani výše zmíněné Conclusões ani Doutrina Christã nejsou nikde na světě zachovány ani v jediném exempláři. Máme ovšem dobový důkaz v dopise, který napsal Luis Frois 30. listopadu 1556, který dokládá, že druhé zmiňované dílo bylo skutečně vytištěno:

„Patriarcha otec Francis Rodrigues a bratr Antonio de Quadros poručili během tohoto půstu k tisku nějaké Confecionarios, a vážení pánové oddaní Tovaryšstvu nabídli tento tisk zdarma pro lásku Boží, a žádali, aby tisk byl proveden doma na koleji a dán do rukou těm, jenž po něm touží, a rozeslán do všech pevností mezi kněží Tovaryšstva, zároveň s tisky Doktriny, kterou otec mistr František v milosti Boží kázal zde vytisknout.“

Španěl João de Bustamante přišel do Indie s tiskařským lisem a tak musí být považován za průkopníka knihtisku v Indii. Narodil se ve Valencii okolo r. 1536. V roce 1556 se připojil k Tovaryšstvu Ježíšovu a byl vysvěcen r. 1564. Jesuitské záznamy uvádějí, že v r. 1563 jeho jméno bylo změněno na João Rodrigues. Zemřel v 23. srpna 1588.

Je známo, že Portugalský král poslal Bustamantemu jednu osobu indického původu ku pomoci s tiskařským lisem. Jesuitští kronikáři o něm hovoří jako o „schopném tiskaři“ (Habil Impressor), ale přestože bývají jinak velmi pečliví při prokládání svého psaní nejrůznějšími podrobnostmi, nikde nezmiňují jméno tohoto indického Bustamantova pomocníka.

První písma indického skriptu.

Zásluhu za přípravu prvních indických tiskových písem má João Gonsalves, jiný španěl, který doprovázel Bustamanteho do Goy. Byl to kovář zvláště zručný při výrobě hodin. Otec Souza píše:

„Byl prvím, kdo v Indii vyrobil typy Malabarských písem, kterými byly tištěny první knihy.“

Tato písmenka byla použita při tisku díla Doutrina Christã v r. 1578 o které Souza píše: „Toto je první tištěná kniha, která se zrodila na indické půdě.“ Jelikož první Doutrina Christã sv. Xaviera byla vytištěna v Indii již r. 1557, možná chtěl Souza napsat „první kniha v indickém jazyce“.

Po jistou dobu panoval značný rozpor zdali písma vyrobená Gonsalvesem byla tamilská či malajálamská. Zmatení v tomto směru povstalo jako výsledek Souzova odkazu na práci jiného tiskaře, když popisoval události z r. 1582 v následující pasáži:

„Důstojný otec João Faria, který zemřel v Goe, postavil oblouk v koleji sv. Pavla, a byl prvím, kdo zahájil knihtisk na Rybářském pobřeží pro velkou slávu Boží, a ryl a odléval abecedy Tamilského jazyka.“

Protože podle tohoto úryvku měl být Faria průkopníkem přípravy tamilských písem, bylo odvozeno, že „řeč Malabarská“, jejíž písmena připravil Gonsalves, musí být Malajálamština. Otec Schurhammer v článku publikovaném v Harvard Library Bulletinu v této spojitosti píše:

„Tyto zprávy tedy naznačují dvě současná centra indického knihtisku v jižní Indii, používajíc různých písem. V šestnáctém století Portugalci používali pojem „Malabar“ jak pro Tamilštinu tak pro Malajálamštinu. Pak ovšem pokud „Tamul“ je uveden u Farii, Gonsalvesova „Malabar“ musí být zamýšlena jako zmínka na Malajálamštinu.“

Naštěstí tento rozpor byl překonán výsledkem nálezu kopie Doutrina Christã z r. 1578, vytištěné Malabarskými typy. Popsal ji sám Schurhammer ve svém výše zmíněném článku, kde také uvedl fotografie některých stránek. Jejich prozkoumáním vyšlo najevo, že kniha byla vydána v Quilonu v „Lingua Malabar Tamil“. Z toho je zřejmé, že „Lingua Malabar“, jejíž písma vyrobil Gonsalves, a Tamil, které vyrobil Faria, byla totožná. V knize byla použita ve skutečnosti písma obou autorů. To je zřejmé na stránce 16, kde písmo prvních 8 řádek bylo zhotoveno v Goe r. 1577 a následující v Quilonu r. 1578, a zdá se pravděpodobné, že ta první byla zhotovena Gonsalvesem a poslední Fariou. V dobovém dopise z 24. prosince 1576 čteme, že Pero Luis, brahmínský konvertita, byl poslán do Goy kvůli přípravě tamilského tisku. Můžeme si představit, že obeznámil Gonsalvese s Tamilskými písmy, a Faria, který se to naučil od Gonsalvese pak odešel do Quilonu, kde zhotovil vylepšené typy stejného skriptu. Doutrina Christa z 1578 obsahuje 16 stránek a je tamilským překladem stejnojmenné knihy sv. Xaviera pořízeným Henrique Henriquesem.

Ukazuje se, že knihtisk, kterým byla vytištěna výše zmíněná kniha, byl brzy přesunut z Quilonu do Cochinu. Schurhammer zmiňuje jinou Doutrina Christa od H. Henriquese, tištěnou v Cochinu r. 1578, což byl stodvacetistránkový překlad portugalské práce Marcose George publikované r. 1566. Jiná tamilská kniha Flos Sanctorum od H. Henriquese, vytištěná v „pescaria“ (Punicale?) r. 1586 se nachází ve Vatikánské knihovně.

Z toho je vidět, že první indické tiskové písmo bylo Tamilské a nikoli Malajálamské. Tehdy byla Malajálamština považována za odnož Tamilštiny a zanedlouho byla také připravena k tisku. Její gramatika byla r. 1799 v tiskárně Courier Press v Bombaji. Malajálamský překlad Nového Zákona byl vytištěn tamtéž v r. 1811. Zdá se, že název Malayalam zavedli evropané začátkem 19. století. Kniha nazvaná Outlines of a Grammar of the Malayalam Language byla vydána v Madrasu r. 1839.

Je zajímavé sledovat proč nebyly v Goe tehdy zhotoveny typy místních jazyků. Br. G. C. Rodeles píše, že Gonslaves zamýšlel výrobu „Kanárských“ písem, ale svou myšlenku neuskutečnil kvůli neohrabanosti jejich tvarů, nepravidelné výslovnosti a omezeného území, na kterém se jimi mluví. Schurhammer píše:

„Koncem roku 1577 bylo odlito okolo 50 liter písma Devanagari, ale bratr João Gonsalves, který je připravil, zemřel v následujícím roce, a jeho kolega br. João de Faria odešel v r. 1582, takže nezůstal nikdo, kdo by jejich dílo dokončil. Proto byla Puranna vytištěna latinkou v Racholu v letech 1616 a 1649, a v koleji sv. Pavla r. 1654.

Schurhammer dále cituje br. Chutte:

„První pokus o tisk v jazyce „Kanarim“ se nezdařil, přestože bylo připraveno na 50 forem písma. Jejich mnohoznačnost a obtížná reprodukce, stejně jako chudé vyhlídky na širokou publicitu knih tištěných v tomto jazyce ovšem nakonec zaplašily bratra tiskaře.“

Schurhammer porozuměl zmínce o Kanarim jako o Devaganari skriptu, a možná udělal správně. Musíme mít na paměti, že v Goe je Kannada, Canarese rovněž používána ku psaní v Marátštině. Skutečnost, že nebyly žádné následné pokusy v tomto směru, ukazuje, že zatím nepanovala naléhavá potřeba tiskového Devanagari.

Jak jsme zmínili dříve, knihtisk původně sloužil k proselytisaci a dobové prameny dokládají, že se po nějakou dobu v Goe nesetkal s velkým pochopením. Spoléhalo se spíše na politický tlak a na sílu inkvisice, poté, co byla založena v Goe r. 1560. Když konvertité začali vykazovat tendence k návratu k praktikám staré víry, byli pohnáni před inkvisici, jejich majetek zkonfiskován a v extrémních případech byli dokonce odsouzeni k upálení na hranici. Ale zkušenost brzy ukázala, že samotná síla nemůže přinést kýžený výsledek. Toto opožděné poznání vedlo ke změně směru politiky; začal být kladen důraz na náboženskou výuku konvertitů, jak dokládají usnesení provinčních Koncilů v létech 1567, 1575, 1585, 1592 a 1606.

V programu náboženské výuky hrály domorodé jazyky důležitou roli. Bylo nařízeno, že každý kněz ve farnosti by měl mluvil v místních jazycích a že křesťanská literatura by měla být dostupná ku prospěchu konvertitů v jejich řeči. Na popud této nové politiky provedli bratři Stephens, Croix, Saldanha a jiní své křesťanské Purány a jiné práce v goánských jazycích, ale vytištěny jsou latinkou. Br. Thomas Stephens, přední z těcho autorů, si sám přál, aby byly tištěny ve skriptu Devanagari a zadal podnět k praktickým stránkám této otázky. V dopise ze Salcette z 5. prosince 1608 píše svým nadřízeným z Tovaryšstva Ježíšova do Říma:

„…Předtím, než dopíšu tento list, přeji si přinést před Vaší Otcovskou mysl tu skutečnost, že již mnoho let si silně přeji vidět v této provincii nějaké knihy tištěné v jazyce a písmě této země, v Malabarštině, ku prospěchu křesťanské obce. To se zatím napodařilo ze dvou důvodů: poprvé, protože se zdálo nemožné odlít množství matric v počtu až šesti set, znaky jsou slabikové, nikoli abecední, jako našich dvacet čtyři v Evropě. Za druhé, protože tato zbožná zajímavost nemůže být provedena bez příkazu a povolení Provincie, kde mají tolik starostí, že tomuto nemohou věnovat pozornost. První těžkost má tu nápravu, že počet matric se dá snížit na dvě stě. Ta druhá zmizí, pokud Vaše otcovská výsost uzná za vhodné napsati Otci Provinciálovi doporučení, pokud pocítí, že to povede ku větší slávě Boží, osvětě a ku prospěchu křesťanské obce.

Purány br. Stephena byly ovšem vydány r. 1616 ještě v latince, což značí, že jeho žádost o intervenci nadřízených z Říma se nesetkala s kýženým ohlasem.

Konec knihtiskařské činnosti v Goe.

Uvedení knihtisku do Goy bylo zamýšleno ke službě pomoci účinnější evengelisaci. Tiskařská činnost pokračovala zdárně až když byla plně uznána důležitost místních jazyků pro proselytisaci. Zatím víme, že díky jistým okolnostem a zájmům byly vládnoucí síly přesvědčeny, že indické jazyky nejen že nebyly nápomocné, ale dokonce byly považovány za překážku proselytisace, následkem čehož knihtisk v Indii trpěl zatměním.

Provinční Koncil r. 1616 přikázal, že žádný kněz nesmí být uveden do farnosti pokud nezná místní jazyk, a ti, kteří jej ignorují, automaticky ztratí své postavení pokud neobstojí ve zkoušce z místního jazyka do šesti měsíců. První generace křesťanských misionářů, které přišly do Indie, byly zapáleny opravdovou náboženskou horlivostí a usilovaly o zvládnutí cizího jazyka v zájmu víry. Jejich nástupce ovšem více zajímal luxusní život a byli neschopní takového úsilí a sebekázně. Snažili se potlačit důležitost indických jazyků. Cunha Rivara ve svém díle Ensaio Historico da Lingua Concani živě vykresluje pozadí tohoto dlouhého zápasu a jeho směru. V petici adresované portugalskému králi r. 1672 je stížnost, že cizí duchovenstvo v Goe vedlo neřestný a zkažený život se svými ženami a dětmi v otevřeném rozporu se slibem celibátu. Takové stížnosti zmiňovaly většinou Františkány, Jesuity nikoli. Ale v dopise králi zdejší místokrál sám mluví o aroganci a neposlušnosti Jesuitů a o rozšířené ignoranci místních jazyků mezi kněžími ve farnosti Salsette. Františkáni si vysloužili špatnou pověst pro nevázaný život, zatímco Jesuité byli známí svou lakotou a nenasytností. Dr John Fryer, anglický cestovatel, který pobýval v Indii mezi léty 1672 až 1681 popisuje podmínky v Goe následujícími slovy:

„Politika, stejně jako obchod je převážně přenesena ze soukromých osob na Jesuity, pročež toto úsloví zní z každých úst:

A Franciscano guardo minha mulier;

A Paulistino Guardo minha denier.

(Františkáni hlídají mou ženu;

(Jesuité hlídají mé paníze.)

Abbé Carré, francouzský cestovatel, který navštívil Gou v r. 1672 píše o portugalských kněžích následovně:

„Musíte určitě zajít do portugalských klášterů pokud chcete vidět bohatství a poklady. Uvidíte makléře, obchodníky a jiné venkovany kteří obchodují jen s portugalskými knězi. Veškerý obchod toho národa je tak v jejich rukou.“

Můžeme si domyslet, že tato odsouzeníhodná demoralisace se v žádném případě nevztahovala jen na Gou.

(… poté se Prilokar pouští v několika odstavcích do křesťanských misionářů v Číně, což už není relevantní pro knihtisk v Goe…)

Příčiny nepřátelství cizích misonářů k indickým jazykům mohou být pochopeny kvůli svrchu jmenovaným důvodům. Jejich nadšení pro misionářskou práci upadalo a vůbec netoužili učit se cizím jazykům, a pokud by se znalost místních jazyků nadále považovala za za základní kvalifikaci pro jmenování do církevní služby, byli by v nevýhodě proti kněžím indického původu. Sváděli proto nepřetržitý boj za zrušení tohoto dekretu, jenž učinil indické jazyky povinnými, jako rány osudu, k kterých hovoří Cunha Rivara. Nakonec jejich tlak byl korunován úspěchem zveřejněním nechvalně známého dekretu z r. 1684. Jeho smyslem bylo vykořenění místních jazyků z Goy a jejich nahrazení portugalštinou, a to do tří let. Je zřejmé, že toto drastické opatření vyloučilo potřebu křesťanské literatury v indických jazycích a otřásl tak existencí knihtisku v Indii.

Důkaz o úmyslu obnovit knihtisk v Indii se objevuje až o století později. V r. 1754 ministr Diogo de Mendonça Corte Real přikázal portugalskému místokráli v Indii, aby odmítl souhlas s požadavky na zřízení tiskárny v Indii bez ohledu z jakých komunit, klášterů, kolejí či z jakkoli privilegovaných kruhů pocházejí. Musíme připomenout, že markýz de Pombal řídil státní záležitosto Portugalska během let 1750-1777 a je oprávněná domněnka, že Pombal se obával, že Jesuité by používali tiskárnu ke svým vlastním účelům, které zavinily zákaz obnovení knihtisku.

Knihtisk se znovu objevil v Goe až po roce 1821. 16. září toho roku místokrál Conde Rio Pardo byl sesazen po lidové vzpouře, v níž hrál první úlohu Bernardo Pires a tak vládu útlaku vystřídal liberání režim. Vláda vyvinula vlastní iniciativu k přivezení tiskárny do Goy z Bombaje a založila týdeník Gazeta de Goa. Během pěti let pak ovšem nastal jistý obrat politiky, a nový místokrál D. Manuel de Camara ukončil existenci tiskárny, stejně jako Gazetty výnosem z 29. srpna 1826:

„Vláda existovala až do nešťasného období revoluce i bez tiskárny a bez Gazetty, které během této hrozné doby přinesly jen zlé výsledky. Proto, pokud v přítomné době shledáváme tisk neužitečným, nemělo by být obtížné pozastavit vydávání Gazette.”

Druhý vládní týdeník vydávaný v Goe byl Chronista Constitucional de Goa. Začal vycházet 13. června 1835 a byl pozastaven po dvou letech 30. listopadu 1837. Byl následovám třetím vládním listem, Biletim do Governo do Estado da India, vydávaným od 7. prosince 1837.

Tisk písmem Devanagari začal až ve druhé polovině 19. stol. R. 1853 vládní tiskárna objednala písma z Bombaje pro tisk inzerce a úředních oznámení v Boletim de Governo. První oznámení vytištěné v marátském písmu se v tomto periodiku objevilo 27. května 1853.

První knihtisk v Goe se tedy objevil před nějakými 450 lety. Je smutné, že díky krátkozraké politice portugalkých vládců se ono krátké, ale slavné období tvůrčí aktivity nestalo předzvěstí tisku v celé Indii.

Tato slova A. K. Prilokara, kterými uzavírá kapitolu o knihtisku v Goe, stejně jako úvahy o temné době misií, znějí jako předem pojaté myšlenky, opírající se o údajnou portugalskou nenávist k místním jazykům. Kdyby pisatel byl obeznámen s technikou tisku, věděl by, že v každé zavedené tiskárně lze tisknout současně různými jazyky, stejně jako do jednoho fotoaparátu můžeme vložit jak barevný, tak černobílý film. Jesuité by si jistě nenechali ujít žádný zdroj výdělku, knihtisk nevyjímaje. Kdyby byl odbyt pro tiskařské práce zhotovené v kolonii, jistě by tiskárna běžela zcela bez ohledu na diskuse o tom, ve kterém jazyce je lepší konat misionářskou činnost, zkrátka by se tisklo různými písmy podle potřeby.

Přípravu matric místních písem financovali portugalci, a poté co začali prodělávat, udělali to, co udělá každý: přesunuli peníze tam, kde to mělo smysl. Domorodci nepředstavovali žádnou kupní sílu, která by mohla podržet vývoj tiskové tamilštiny a jiných technicky extrémně náročných písem. Jelikož koloniální kvalita se nedala srovnávat s evropskou, dávali všichni kolonisátoři i kněží přednost knihám dováženým, lépe upraveným a čitelnějším, nežli upoceným prvotiskům, jaké byli schopni uklohnit první mistři: Španěl, který si narychlo nechal změnit jméno, nastoupil na loď mířící do Etiopie a vstoupil do jesuitského řádu, (partně ve vlasti cosi provedl) indický tiskař a další Španěl – kovář hodinových strojů. Technická nekázeň je ostatně v Indii patrná dodnes, a fušeři, kteří byli do kolonie posíláni v podstatě za trest, ji bezděky ještě prohloubili. Vážný rozvoj knihtisku v Indii musel tedy nastat až mnohem později po hrdinsko-průkopnických činech, až za obchodního boomu následkem průmyslové revoluce od poloviny 19. stol.

Tento příspěvek je chráněn. Pokud jej chcete zobrazit, zadejte heslo:

Heslo: