Typomonolog

Moc se mi sem nechtělo, cestou okolo Havlbrodu déšť, mlhy a rozkopaný silnice se spoustou objížděk, ale všechna protivenství vyvážilo srdečné přijetí v Heřmaňáku. Výstava v nově zrekonstruovaném dvojdomku za synagogou, dřív to byl obytný dům, pak hospoda, teď krásný výstavní prostor o třech místnostech, perfektní závěsný systém i osvětlení. Pomocníka při instalaci jsem nalezl v osobě Radima Vindušky, jednoho z pořadatelů festivalu Sisyfos (bacha, nemá nic společného se stejnojmenným spolkem “skeptiků”!), jehož grafickýdesign zajímavě udělal Bohdan Kofila Heblík, zvláštním způsobem sladil ručně kreslený motiv s přehlednou programovou grafikou, skládačka je po hospodách zastrčená viditelně mezi pivníma táckama a dokonce si ji občas odtamtud někdo vytáhne a přečte, jakby ne, je tam křížovka o sud piva.

Moje autoplachty bezezbytku vyplnily interier, ale nikdo z nás si nevzpomněl na plakát, kovářova kobyla chodí bosa, Radim běží pro štětku a černej Industrol, já kaligrafuju příšerný poutač na rub jedné autoplachty, téhle hrůzy si všimne i otrlý apatik. Vernisáž startuje novým remixem Airbrushera s Vlastovým ukrutným videem, čímž se zároveň zahajuje celej dvoudenní festival.

Hotel Heřman, ve kterém na náklady pořadatelů nocuji, je zjevení socialismu tak asi z přelomu 70. A 80. Let, panelák v přízemí obložen malými fialovými kachlíčky, zábradlí z ohýbané svařované pásoviny, jekor, prošoupaná pestrobarevná čalouněná křesílka, samoobslužná kuchyňka, všechno je patřičně opotřebované a zatuchlé, jakoby se zde zastavil čas. Deja-vu: internát na Třebešíně v Malešicích. V hospodě U šikuly nabízejí 26 míchaných alkoholických nápojů plus tři pivní koktejly. Česnečka je dvojnásobná porce se spoustou sejra a uzenýho masa. Velkej barokní kostel sv. Bartoloměje a úžasný domy ze zač. 20. stol., na jedné fasádě třímetrovej štuk Sv. Jiří s drakem, vedle anělé.

Po vernisáži táhneme s Liborem Krejcarem a přáteli do Beránka, což je skansen hospody 3. cenové skupiny, která se liší od klasické čtyrky tím, že tu mají hotovky už v dopoledních hodinách. Vedle promítají v rámci festivalu nějaký film, my však jdeme opodál do Ambiente na jazz a pár panáků, jsem spíš utahanej než namazanej, mizím po anglicku do Heřmana.

Nazítří vernisáž výstavy počítačoých her a jakési autorské čtení v synagoze, já však volím návštěvu atelieru a příbytku Libora a Marie Krejcarových. Patetické bílé kočky jsou doplněny autentickými vysušenými kostřičkami, většinou mají i vnitřní prostor který je barevně osvětlen a slouží často jako podklad videa pro Liborovu kapelu Tamers of Flowers. Domnívám se, že festival se Liborovým přispěním původně profiloval jako přehlídka undergroundový kultury, pod současným vedením se obrací víc k “mladejm”, nic proti archivním počítačovejm hrám, ale chybí tu tahoun Magorova formátu, a kromě toho se z toho stalo bienále. Fotím si Libora a Marii na zahradě u sochy svatýho Vincenta Venery.

13. 7. v pondělí jedu vejstavu sundavat, to zas budeme vypadat…

Až do pátku 3. 7. se můžete podívat na výstavu diplomních prací na VŠUP. Já jsem tak učinil dnes a z pochopitelných důvodů jsem se zaměřil na atelier Tvorba písma a typografie, kde jsem zastihl Martinu Novákovou hlídající svou, a svých kolegů diplomku. Letos diplomují  studenti, kteří byli v 1. ročníku když jsem nastupoval jako pedagog, zažili tudíž přede mnou Jana Solperu, a nyní i Karla Halouna.

Martina vytvořila visuální styl pro centrum léčby poruchy řeči, čemuž se odborně říká “afasie”. Velmi příjemně skloubila osobní vcítění s reálnými potřebami ústavu - kromě vnější presentace se zaměřila hlavně na grafické pomůcky pro obnovu schopnosti řeči po mrtvicích, nádorech a jiných poraněních mozku. Něžná typografická hra se prolíná s autentickými rukopisnými projevy pacientů, jejichž grafické artefakty autorka nepoužívá za účelem kritického vystavení, ale jako prvek autenticity. Spojení se skutečným světem, s denními potřebami komunikace, ostatně velmi často chybí některým konceptuálním projektům v jiných atelierech, ty věci jsou nepochopitelné bez návodu ke “čtení”.

Dokonale čitelný je ovšem monstrósní projekt Tomáše Brousila “Tabac”, písmo, které v jediné serifové rodině zahrnuje knižní, plakátové i egyptienkové řezy s plynulou interpolací, včetně opticky kompensovaných nasílení pro malé velikosti. Milým překvapením pro mě byl dlouho očekávaný kompletní vzorník písmolijny Suitcase, který je špičkově upraven a dobře vytištěn. Chvíli jsem váhal, jestli dva dny před obhajobami neprovedu nějaké “faux-pas” když zveřejním “spy-photos” z jeho stránek; vlastně není organickou součástí diplomky, ale brožura zjevně vznikla ve stejném čase jako sešitek k Tabacu, a nakonec celá výstava je veřejná, takže co.

Tímto se omlouvám ostatním vystavujícím, jejichž exponáty samozřejmě též vysoce hodnotím, ale to už je práce pro redaktory serveru www.vsup.cz, potažmo www.typosemestr.cz.

A vůbec - běžte se tam podívat sami, vstup volný. Stojí to za to.

10. června.: obvykle, když jsem okolnostmi donucen k návštěvě zohavené a neobyvatelné Prahy, po návratu zjistím, že jsem tam vůbec nemusel jezdit, protože buďto se akce v podstatě mohla obejít beze mě, anebo se to dalo dohodnout po e-mailu. Moje středeční engagement však bylo něčím zajímavé. Nejprve jsem byl přítomen jednání na Filosofické fakultě University Karlovy o podobě jisté budoucí ediční řady. Přitom jsem si nemohl nepovšimnout originálně řešených publikací, které tento slavný ústav pravidelně vydává. Při pohledu na jednu obálku, odvážně vysazenou písmem Comic Sans do mě Jakub Krč dloubnoul: “to jste musel dělat vy!”, načež jsem skromně odvětil, že bohužel ne, ale že si vezmu mustr napříště. Poté jsem si všiml v jejich knihovně neobyčejně čistě řešených hřbetů ve stylu minimalistického purismu, takže k rozlišení jednotlivých titulů na polici musí být člověk jasnovidcem. Nebo filosofem, protože normální člověk prostě nemůže připustit knihu bez hřbetní řádky.

Večer jsem pak strávil ve studiu Radia 1, kde Josef Chuchma četl z mojí knížky, já jsem občas něco vtipného utrousil a dovolili mi pustit i dvě písničky dle vlastního výběru. Byla to příjemně strávená hodina, ale zatím to nedali v mp3 na jejich web, buďto se to zanedlouho objeví tady anebo zapracovala censura, čemuž bych se vůbec nedivil když si vzpomenu kolik blbostí jsem tam naplácal. Pak mi volal Robert V. Novák, že mě slyšel a že to mám na těch Vinohradech za rohem, takže jsem se poprvé podíval do jeho atelieru. Zrovna měl za sebou dlouhou a bezesnou šichtu lámání několikasestránkového katalogu. Ukázal mi olbřímí breviář pro Trapisty s hliníkovou obálkou - spíš pancířem, kterýžto design perfektně ladí s nejpřísnější evropskou řeholí. Tu knížku - objekt jsem si nevyfotil, ale třeba jí najdete tady.

Nazítří jsme s Vlastou naložili soudek domácího piva do auta a odjeli zpátky do Domanína. Cestou jsme v Čerčanech navštívili kamaráda co byl s náma v Indii, a ten má motorku, na jejíž nádrži se stkví tenhle přenádherný “Spritzbild” zcela zřetelně podepsaný jménem Milan Jaroš, ale nevím jistě jestli tenhle airbrusher má něco společného se známým českým grafikem toho jména, přál bych si, kdyby ano.

Ve čtvrtek čtvrtýho jedu na klausury na školu abych se poškleboval bývalým kolegům a studentům, a koukám, že je to v našem atelieru velice dobrý, takový jednoduchý a čistý. Myslel jsem že budu mít sentiment, ale buďto jsem otupělej, nebo jsem si za ta léta, kdy jsem učil, dokázal udržet odstup. Nejskvělejší zjištění na místě ale bylo, že jsem nahraditelnej a tudíž svobodnej. Každej na světě je nahraditelnej, stačí jenom dospět k okamžiku, kdy si to uvědomí.

Atelier fotografie je tradičně divnej s nutností sáhodlouhých vysvětlujících výkladů poněvadž většinou nebylo jasný co obrázky představujou, což je už u fotky docela vrchol. Vynikající byl atelier animace Jana Baleje, živě vystoupil Michal Šeba se svou kapelou Data Live.

Vyzvedl jsem si Revolverky a cenu od Radany, která ji byla za nás vyzvednout v Curychu, a letím na vlak. Těžký hliníkový kvádr s nápisem “EdAward Jury Prize” jsem, zřejmě puzen podvědomým odporem, ovšem zapomněl ve vagoně, což jsem si uvědomil teprve až tento se dal ve Veselí nad Lužnicí do pohybu. Představuju si, jak některá budějovická uklizečka s nebudějovickým přízvukem přivolá protiteoristické komando, protože podezřelý balíček v bublinkovém igelitu při své váze nevěští nic dobrého. A to jsem tu cenu za Comenii chtěl vyvěsit ze zištných reklamních důvodů na web.

31. 5. Jedeme do St. Gallen. Já, Yv. s dětmi, Jaromír, Lucie a hlavně Pepíček Čečil. Kradená navigace na telefonu nás nejprve vede překrásnými serpentinami aby nás následujícího dne před Deggendorfem sveřepě a nesmyslně vláčela po okreskách. Později jsem si uvědomil, že jsem nechal ze Švýcarska zapnutou volbu mimo zpoplatněné silnice, anebo to byla podvědomá averze nás tří - mně, telefonu a Defendru - vůči dálnicím. Nakonec jsme dojeli bez větších komplikací zdárně a na čas tam i zpátky v sedmi lidech s nákladem. Na mé Finissáži Pepíček hraje jako o život, švýcaři křepčí nadšením, pak se přidává i Martin s heligonkou a hrajou improvisovaný duet.

Clemens Müller nás v pondělí vede všechny do klášterní knihovny, kde předávám dar - písmo Gallus a pár katalogů, na oplátku dostáváme balík knih a volný vstup pro všechny. Moje spolupráce se Stiftsbibliothek vlastně teprve začíná, budeme dávat dohromady brožuru čistě o písmu. Katolický St.Gallenský klášter byl v 16. století ostrovem svobody uprostřed moře reformace, byl tu dovolen zpěv, malba i divadlo. Škola byla pro katolíky zadarmo, protestanti platili.

Nocleh ve Schwarzer Englu dobrý, i když hlučná party dole trvá do ranních hodin. Zdejší Pfingsten slaví zdejší zlatá mládež po svém, a je třeba čestně uznat, že se tu najde řada talentovaných alkoholiků. Savitri - dívka s bengálským původem - nám vaří oběd, jakési ostré bhádží s rýží, návštěvu Romanovy kamenotesařské dílny musíme s díky odložit na příště. Tahle země by mi nikdy nepřirostla k srdci, mizerné drahé pivo a všeobecná úzkostlivost. Partička zdejších intelektualizujících zhýralců je sice fajn, ale mě tu chybí trocha čiré blbosti.

Cestou domů projíždíme úhlednými bavorskými vesničkami, když tu náhle prudký střih - a vidíme ruiny v kopřivách, rezaté vlnité plechy, hromady suti, pohozené pneumatiky, nevěstince a billboardy s čurákem Paroubkem…