Typomonolog

Bav se s volem o sobotě, když jde v pátek na porážku. Tak zní plný název knížky, kterou mi přivezl “jistý K. Haloun”, její spoluautor, do Domanína. Děj se odehrává někdy dávno v prostředí pražských i venkovských putyk, zkušeben, pokoutních i slavných lokálů a vyvstává nám barvitě a detailně před očima líčením respondentů; je to kniha rozhovorů, hlavně s Janem Ivanem Wünschem. Popisuje historii kapel Jasná Páka a Hudba Praha a týká se i mnoha dalších individuí, se kterými se obě tělesa družila.

Je to ale taky pocta mrtvýmu kamarádovi, vydaná k dekádě od jeho odchodu, žádné upatlané laudácio, žádná vymodlená monografie, ale povídání plné života, inspirace a chlastu - úplně to na člověka z těch stránek dejchá. Myslím, že by si to měli přečíst všichni, kdo chtějí založit kapelu, hlavně ti dnešní mladí, kteří si myslí, že každá nahodilá DJská formace se stane za 2 roky legendou a k tomu pijou kofolu. Nepohodlí, bída, útrapy i ponižování ze strany komunistickejch orgánů byly vykoupený rozkoší z tvorby, i když publicita znamenala persekuci. Vůbec dneska nechápu, jaká že jurodivá energie to v nás byla (též jsem zakládal koncem osmdesátejch jakousi kapelu), která nás přes ta protivenství přenesla. J. I. W. jsem ke své škodě osobně neznal, ale díky Kájovi Halounovi - nehrajícímu členovi Jasné Páky - a ostatním autorům knížky, se mi zjevil v plné parádě.

Knížku vydalo nakladatelství Julius Zirkus, Masarykova 113, 664 42 Modřice,  jz@selfnet.cz, a dá se koupit tady, nebo tady. Vřele doporučuju.

Linorytový portrét J. I. W. na obálce a graf. úprava Karel Haloun, sazba Jan Čumlivski; škoda jen, že chlapci nepoužili v textu ostrý Brousilův revival Publicu, kterým se tehdá tisklo všechno od Světový literatury po zatykače a namísto toho nasadili senilní Zapfův Melior; ale to nic, knížka má koule i tak, a díky za ní!

Při práci na jednom písmu si uvědomuju, jak je snadný uletět a zblbnout: skripty můžou mít klidně stovky ligatur a alternativních znaků, které se mění v závislosti na tom, jestli jsou na začátku, uprostřed či na konci slova, a tak podobně ad absurdum. Stejně nikdy nenahradí štětec ani pero. Pryč s počítačem, naučme se kaligrafovat!

Déšť a komáři, ale taky výlet na Pohoří na Šumavě a podobně. Konečně se mi podařilo zprovoznit listování fotkama tady.

Dnešní lidstvo trápí řada svinstev, jejichž banalitu zde nehodlám rozmazávat. Jednou z příčin je nedostatek řádu, který by to stádo držel pohromadě. Proto vznikají nejrůznější partičky, kde se členové navzájem utvrzují ve svých zvrácenostech. Necírkevní řeholní bratrstvo Regula Pragensis je ovšem výjimečné sdružení, neboť jeho členstvo se skládá ze zcela extraordinairních individualit, které dobrovolně zvolily anonymitu a vzdaly hold řádu jeho hravou negací. Obřady, půsty, slavnosti, pouti, hry, řemesla, deníky a t. p.  jsou repertoirem každého řeholníka, který v tomto světě postrádá vertikálu a nezištnou blbost. Jejím symbolem je i nově postavená věž řeholní komendy, ze které je krásný výhled do zahrady.

Rozumí se samo sebou, že i výroba písma “Regula” a jeho obalu měla rituelní formu, vypalování znaku el. páječkou nevyjímaje.

Tohle mi dneska přistálo v mailu:

Dobrý den,

dovoluji si Vám zaslat tiskovou informaci k udělení CEN VŠUP. Slavnostní vyhlášení se uskutečnilo toto pondělí ve Žlutých lázních v Praze. Uděleno bylo šest katedrových cen a jedna cena rektora za nejlepší diplomovou práci. Zároveň byla vyhlášena nominace na Cenu Josefa Hlávky.

Přikládám ilustrační fotografii jedné z vítězných prací: autorka Zuzana Kubíčková, Ateliér módní tvorby, diplomová práce s názvem „Cold dreams“

To, že se VŠUP/Umprum ubírá směrem konceptuálním, kurátorským a módním to jsem už komentoval písemně i slovně na nejrůznějších místech, a byl to též jeden z důvodů mého úprku na venkov, ale fakt, že se do veřejné tiskové zprávy prestižní instituce preferuje takovýto typ práce, je od dnešního odpoledne pro mě novum. Viz obr.

Nemám lautr nic proti autorům, ani proti lidem, jež zodpovídají za chod nejlepší výtvarné školy v Česku, většinou to jsou fajn holky a kluci, jistě dělají dobrou práci dle svého nejlepšího svědomí, ale lépe by bylo, kdyby ji dělali někde jinde, třeba v nějakém odlehlejším okrese. Asi bych se měl též odebrat do říše “Chladných Snů” za Majklem…