Typomonolog

Přes četná planá requiem jsem si na stará kolena dopřál vlastní “švabachovou azbuku“, kterou jsem s kumpány z mokré čtvrti projektoval už v polovině let devadesátých, a minulý týden připojil i “gotické grotesky“. Snůška absurdit, započatá barokním bezserifovým písmem a rozvinutá svatohavelskou polounciálou, tak dostává nový, ještě nepotřebnější nádor.

Přiznám se, že vlastně nevím, proč rozšiřovat tak neprodejné rodiny jako je Moyenage. Snad je to jakási varieta stařeckého neurotismu, kdy postižený má neodbytný pocit že svět se bez jeho “děl” neobejde, v lepším případě pak infantilní hravost kombinovaná s adolescentním kutilstvím.

Dílo pohybující se za hranicí užitečnosti je buďto výtvarnou terapií samotného autora, anebo se hledají nové formy v nějaké přechodně zglajchšaltované době. Noviny a design občanům nabízejí lehce stravitelná klišé, následkem čehož se massa pohybuje předvídatelným směrem myšlenkovým i estetickým a netvoří tedy vrásky na čelech mocných. Pro zachování individua je však nutné vybočit a dívat se na věci jinak, odhalit proradnost stávajících škatulek, typografické kategorie nevyjímaje.

Na světě jsou mnohem zajímavější věci než typografie, s kteroužto skoncování jsem avisoval už několikrát a teď se to definitivně přiblížilo. Budu truhlařit. Podívejte se, kterak ladné křivky landpartií v okolí Bavorova inspirují tvarování jihočesko-lidovo-barokových židlí. Vlevo originál, vpravo moje kopie.