Typomonolog

Inu, proč bych kamarádovi neudělal reklamu, i když je to úchyl, že jo, notabene jsem mu na to dělal obal, pdfko jsem odesílal do tiskárny zrovna když jsem utíkal na letiště, a ono to vyšlo. Naštěstí texty byly jednoduché, bez složité redakce, fotošopové montáže patřičně naivní, a celé to tudíž nedalo moc času. Jsem zastáncem krátké práce i za cenu, že se to odflákne - pořád lepší než nějaké upocené vážné úsilí. Docela jsem si ten CD design užil, v dnešní miserii grafických zakázek to bylo velmi osvěžující. (Opět použita fraktura Moyenage.)

Nejzábavnější věci na světě tak či onak souvisejí s blbostmi, a Necrocockovu hudbu si od začátku spojuju se vzpomínkou na igelitku plnou klystýrů a různých hadiček, co ssebou onehdá pořád tahal do zkušebny, vyvolává mi jeho pitoreskní intimní zpovědi, při kterých i ostřílení rockeři dostávají záchvaty smíchu. Z blackmetalové zrůdy Tomáš metamorfoval do upřímného narcisa, který s bezelstnou vážností censuruje svoje vlastní archivní fotky, používá deodorant, jezdí do Gmündu na plovárnu, na Slovensko na svätomartinské husy, navštěvuje koncerty Linha Singers a miluje zvěřinové lahůdky.

V lese taky našel inspiraci pro svoje nové album, které právě poslouchám a velmi si ho užívám, poněvadž tak nějak taky tíhnu ke krajině i lesům. Celá deska má pohádkovou atmosféru, kterou nenarušují ani vulgární synťáky, použité zde s velkou rozvahou. Komposice jsou minimalisticky strohé, ale je pod nimi nepřetržitě cítit jakás předtucha, která se ovšem v závěru nenaplní - toť neprasáčtější rafinovanost, ke které musím rozhodně gratulovat. Na rozdíl od autorových nedávných orientálních čuňárniček je to vítaná změna nejen tématická, ale i zvuková. Bicí hraje živě Ivoš Plaček, Tomáš občas hrábne do strun zkreslené kytary (která, jak veřím, dosud probíjí) a mix provedl mistr Marcel. Lesní hudba drží pěkně pohromadě, dozvíme se tam řadu zajímavostí například o otravách houbami, zesnulém strýci s flintou na posedu a jakési osobě zmodralé ráno ve křoví. Autor sám to zařadil do škatule “easy listening”, ale já bych upřesnil, že se jedná o “odlehčení” pouze pro ty, kdo už trochu Toma znají.

Doporučuji všem ku ctěné pozornosti na www.necrocockworld.com

Koncem loňského roku jsem v poště objevil krásnou knížku zaslanou mi samotným autorem. Jistě není pozdě, když se o zážitek s ní podělím teprve s odstupem tří měsíců, jsa zaneprázdněn cestováním.

Gert Dooreman (*1958) je významný belgický ilustrátor a grafik, který občas používá moje písma, ale hlavně je to člověk s pestrým vyjadřovacím jazykem. Nepouští se do žádných krutých experimentů aby na sebe upozornil, eventuelně šokoval, a to je na něm právě sympatické. Na stovkých knižních obálek a plakátů mistrně kombinuje klasicismus s funkcionalismem (i dadaismem), ve volných kresbách, grafikách a ilustracích cítím Daumiera, Posadu i Goyu. Prohlížení jeho obrázků, typo-komposic a plakátů vyvolává ducha poctivého řemesla s glancem virtuosity.

Dooreman, ISBN 978-90-209-8598-6, texty Tom Lanoye, Michiel Hendryckx, Jan Middendorp, Gerda Dendooven, Anni Van Landeghem, Jeroen Laureyns a další, žel, zatím jen v jazyce holandském, na konci knihy Resumée v angličtině. 240 stran. Lanoo nv, Tielt 2009.

Barvy, vůně, smrad a hemžení. Nakoupili jsme žraloky a olihně a ten večer se v české kolónii grilovalo.

Cesta z Majsúru do Goy vede přes Karnatacké Mangalóre, kam jsme přibyli brzo dopoledne. Rikšovi jsme vydali jednoduchý pokyn - zavez nás do nejbližšího baru. Tam jsme se spřátelili s kolegy z branže, předali si akademické poznatky a vyměnili technické zkušenosti, načež jsme se nechali odvézt zpět na nádraží abychom se trochu ve vagóně prospali, když tu náhle večer - a jsme zpátky v Čaudí, odtamtud nás veze rikša do hospody k Francisovi, kde nás již očekává zdravé jádro české kolonie.

Přestože indové proměnili britské letovisko Ooty, kdysi plné golfu, koní a hospůdek, v urbanizovanou a lidskými výkaly čpící kloaku, následující 3 dny trávíme příjemně v objetí kmenových venkovanů a čajových plantáží.

Už nikdy sem nepojedu. V roce 2002 to byla ještě relativní idyla s dvěma obchůdky na hlavní třídě a jedním krejčím, dnes je to profláknutý turistický město plný kašmírskejch obchodníků a betonovejch krabic guesthousů pro opuchlý ajurvédy. Hindo-hnědo-bolševici přeťali asfaltem osu hlavní svatyně s bazarem, stejně jako se to povedlo u nás na Václaváku. Z posvátné půdy je infernální autobusák. Dálnici na Madras lemují transparenty s nápisem “Ingeneering New India” a něco zhovadilýho, podobnýho disneylendu. Unesco obehnalo památky plotem a vstupné obnáší Rs 5 pro indy a Rs 250 pro nás. Na visacím zámku od svýho hotelovýho pokoje čtu: “Hitler Star 7 levers”…

Za 1 rupii jsme se mohli zvážit na jedné z desítek pestrozářících vah na nádražích, kudy jsme projížděli. Žádná však nebyla funkční, teda kromě blikání.