Typomonolog

Cestou do lakovny jsem dnes neodolal nápisu “Česká kytara”, zvoucímu na výstavku pozoruhodné sbírky pana Jiřího Janků (která právě probíhá na zámku v Hořovicích). Před léty jsem měl totiž co do činění s Iriskou a Tornádem v marné snaze z těchto kuriosit vyloudit nějaký poslouchatelný tón. Považuji se za člověka otrlého a úspěšně odolávajícího veškeré nostalgii, jenomže tuhle veteš jsme v mládí měli v rukou častěji než doporučenou literaturu. Neznámá síla mě vtáhla dovnitř…

Exposici doprovází obšírné texty popisující houževnatou snahu inženýrů, kteří se už od padesátých let snažili nabídnout odvázaným (ale i konformním) československým bigbíťákům to nejlepší. Typografie vyskytující se na hlavách kytar jeví určitou volnost až do raných osmdesátých let, kdy dostala pomyslnou “ťafku” vlivem geometrické abstrakce. Také design se tehdy začal redukovat na napodobování amerických nástrojů. Tehdy kýžené kopie gibsonů a rickenbackerů sice přispívaly k přežití továrny Jolana, ale dnes působí přinejmenším nadbytečně v porovnání s již dostupným originálem. Nejpůvabnějšími exponáty na výstavě jsou každopádně původní, ryze české nástroje z let padesátých až sedmdesátých, jakými jsou Resonet nebo Diskant. Většina vystavených kytar navíc nese známky používání a autorského tuningu, zub času dotváří roztomilý dieselpunkový vzhled.

Shrnu-li fakta, tak za totality se tu vyráběly nástroje s osobitým a nezaměnitelným vzhledem, zatímco v demokratickém režimu tuzemské kapely hrají převážně na levné korejské plagiáty. Obojí teda zvukově není nic moc, ale kam se dnes vytratila touha po originalitě? Tato výstava může leccos napovědět. Měli by ji vidět všichni relevantní designeři, výrobci i hráči.

Úplně jsem zapomněl, že jsem si kdysi, když jsem byl ještě pilný, pečlivě a s nejvyšším rozlišením skenoval nalezené xylografie a olovoryty ze starých katalogů. V hromadě cédéček jsem při úklidu našel přes deset let staré skeny z tlustého katalogu firmy A. Haase z roku 1910, který jsem si půjčil z knihovny Reguly Pragensis, kteréžto tímto děkuji.

Co je na tom tak pozoruhodného? Kromě nostalgie se nabízí porovnání kvality všedního života dnes a před sto lety. V roce 2010 chybí rozmanitost a maniakální preciznost - ten rytec, či spíše rytci, co na těch obrázcích pracovali, své řemeslo museli detailně prožívat, určitě se jim muselo zdát o mosazných skřipcích a zdobených držácích na klosetpapír. Dále si můžeme ledacos poetického představovat pod pojmy jako “perečníky se šoupacím víčkem”, “Hamburské brky” či “stěrací tresť”. Dnešní sortiment ani jakost ovšem nesahají ani po kotníky tehdejší nabídky.

Výtvarně jsou pododobné relikvie dnes už málo použitelné, pokud bychom nechtěli opakovat již dávno vyčpělou inspiraci, anebo s nůžkami a lepidlem fušovat do surrealistických koláží. Já je přijímám tak, jak jsou, jsem přesvědčen, že “jemné držátko” má zůstati jemným držátkem a “Pelikánský inkoust” Pelikánským inkoustem. Staré inseráty totiž dovedou potěšit, ty dnešní už ne. Příjemnou četbu.