a co že jsem to dělal v té hořovické lakovně?
schvaloval barevnost svého designu. Zjevně ještě chybí spousta věcí - elgantní výložka lemující korpus, závěrečný bezbarvý lak a ostrojení, hmatník není vidět pod zakrývací páskou (je z červeného dřeva), atd. Příští týden by to mohlo už hrát, teda pokud vše půjde podle plánu.
Další sentiment cestou přes Hořovice.
Cestou do lakovny jsem dnes neodolal nápisu “Česká kytara”, zvoucímu na výstavku pozoruhodné sbírky pana Jiřího Janků (která právě probíhá na zámku v Hořovicích). Před léty jsem měl totiž co do činění s Iriskou a Tornádem v marné snaze z těchto kuriosit vyloudit nějaký poslouchatelný tón. Považuji se za člověka otrlého a úspěšně odolávajícího veškeré nostalgii, jenomže tuhle veteš jsme v mládí měli v rukou častěji než doporučenou literaturu. Neznámá síla mě vtáhla dovnitř…
Exposici doprovází obšírné texty popisující houževnatou snahu inženýrů, kteří se už od padesátých let snažili nabídnout odvázaným (ale i konformním) československým bigbíťákům to nejlepší. Typografie vyskytující se na hlavách kytar jeví určitou volnost až do raných osmdesátých let, kdy dostala pomyslnou “ťafku” vlivem geometrické abstrakce. Také design se tehdy začal redukovat na napodobování amerických nástrojů. Tehdy kýžené kopie gibsonů a rickenbackerů sice přispívaly k přežití továrny Jolana, ale dnes působí přinejmenším nadbytečně v porovnání s již dostupným originálem. Nejpůvabnějšími exponáty na výstavě jsou každopádně původní, ryze české nástroje z let padesátých až sedmdesátých, jakými jsou Resonet nebo Diskant. Většina vystavených kytar navíc nese známky používání a autorského tuningu, zub času dotváří roztomilý dieselpunkový vzhled.
Shrnu-li fakta, tak za totality se tu vyráběly nástroje s osobitým a nezaměnitelným vzhledem, zatímco v demokratickém režimu tuzemské kapely hrají převážně na levné korejské plagiáty. Obojí teda zvukově není nic moc, ale kam se dnes vytratila touha po originalitě? Tato výstava může leccos napovědět. Měli by ji vidět všichni relevantní designeři, výrobci i hráči.
1910: 63 druhů kalamářů…
Úplně jsem zapomněl, že jsem si kdysi, když jsem byl ještě pilný, pečlivě a s nejvyšším rozlišením skenoval nalezené xylografie a olovoryty ze starých katalogů. V hromadě cédéček jsem při úklidu našel přes deset let staré skeny z tlustého katalogu firmy A. Haase z roku 1910, který jsem si půjčil z knihovny Reguly Pragensis, kteréžto tímto děkuji.
Co je na tom tak pozoruhodného? Kromě nostalgie se nabízí porovnání kvality všedního života dnes a před sto lety. V roce 2010 chybí rozmanitost a maniakální preciznost - ten rytec, či spíše rytci, co na těch obrázcích pracovali, své řemeslo museli detailně prožívat, určitě se jim muselo zdát o mosazných skřipcích a zdobených držácích na klosetpapír. Dále si můžeme ledacos poetického představovat pod pojmy jako “perečníky se šoupacím víčkem”, “Hamburské brky” či “stěrací tresť”. Dnešní sortiment ani jakost ovšem nesahají ani po kotníky tehdejší nabídky.
Výtvarně jsou pododobné relikvie dnes už málo použitelné, pokud bychom nechtěli opakovat již dávno vyčpělou inspiraci, anebo s nůžkami a lepidlem fušovat do surrealistických koláží. Já je přijímám tak, jak jsou, jsem přesvědčen, že “jemné držátko” má zůstati jemným držátkem a “Pelikánský inkoust” Pelikánským inkoustem. Staré inseráty totiž dovedou potěšit, ty dnešní už ne. Příjemnou četbu.
fušeřina v podzemí
tak by mohl znít název nějaké undergroundové kompilace, ovšem tentokrát jsem zpátky u typografie. Pod dojmem tohoto postřehu http://www.typo.cz/novy-design-prazskeho-metra-1/ si dovoluji zavzpomínat, že informační systém pražského metra byl na začátku 70. let minulého století unikátní koncepční prací, jeho věcná studie čítala stovky stran a na svou dobu měl velice přehledný a funkční manuál, a samozřejmě v praxi se znamenitě osvědčil. Jeho páteří bylo písmo Metron (které jsme kdysi s Markem Pistorou revitalisovali), stejně jako visuelní páteří londýnské podzemky je dosud - rovněž unikátní - písmo Edwarda Johnstona. Anglie je ovšem kulturnější než my, a tak se zbrkle nezbavuje osvědčených věcí. My v zájmu pokroku občas vylepšujeme co se dá, jako když chalupář spravuje králíkárnu.
Považuju se za pražáka, metrem jezdím prakticky už od jeho začátku, ale pokaždé, když hledám na peróně směr, musím jít zpátky do haly a tam se přesvědčit kde že to jsem. Nesčíslněkrát se mi povedlo nastoupit do nesprávného směru i za střízliva. Současně jsou mi nabízeny asi čtyři infosystémy ve zbědovaně fragmentárním stavu - jednou je šipka v kruhu s kulatými rohy, jindy je ostrá ve čtverci, jednou v negativu, jindy v positivu, pět druhů písma, deset druhů diagramů, nejednotné a matoucí piktogramy, neexistující koordinace s výrobci hardwaru a potiskem interiérů vagonů; zkrátka - amatérismem a nahodilostí to čpí na sto honů, stejně jako kdysi smrděly gumy ruských eskalátorů vyblitým gulášem.
Cožpak v Česku nemáme schopné mladé designery, že musíme takovouto zakázku zadat nezkušeným?
Návštěvou u kouzelníka
Tohle sem možná nepatří, ale když ono od typografie a grafického designu je docela blízko k designu výrobků. Znám pár lidí, kteří se k typografii dostali přes průmyslový design, já teď jdu asi opačným směrem, ale stejnou cestou. Ostatně kde je psáno, že člověk musí dělat to, co vystudoval, že?
Honza Vlasák alias Vivian (http://www.vivianinstruments.com - ten web jsem nedělal), staví kytary a baskytary. Okolnosti opravy mého Les Paula mě přivedly do jeho dílny, a když už i náš baskytarista si objednal stavbu originálního nástroje na míru, neodolal jsem. Už pár let nosím v hlavě tvar vycházející z Explorera (na nějž jsem s oblibou hrával než mi ho ukradli), avšak s pohodlným krkem a hutným zvukem Les Paula. Honza je podobným nápadům nakloněn a tak jsme se pustili do díla. Korpus je z lehkého afrického dřeva (jehož název zjistíme), vrchní deska javor, hmatník z přírodně červeného dřeva, struny průchozí kvůli plnému a dlouhému zvuku, kobylka tune-o-matic, snímače Seymour Duncan Alternative 8 s vysokým výstupem u kobylky pro brutální kartáče, a skvostně zvuko-barevný singl P-90 u krku. Povrchová úprava bude temná, ale s přírodní javorovou tygrovanou strukturou pod průhledným lakem. Už se těším…
prvomájový výlet na Šumavu?
Tak mě kamarádi ukecali k malé výstavě mých indických skicáků v malebných Kašperských Horách, přímo na radnici na náměstí. Všichni jste srdečně zváni.
…
Ještě jednou srdečně děkuji všem pořadatelům, účinkujícím a přátelům, kteří přijeli na vernisáž. Zde pár fotek od Simony Fischerové, která připravila i pohoštění a vůbec to celé zorganisovala:
VÝSTAVA AKVARELŮ FRANTIŠKA ŠTORMA / INDIE 2002 - 2010
Vernisáž výstavy se uskuteční v sobotu 1. května 2010 v 18.00 ve výstavních prostorách na Radnici v Kašperských Horách.
Hrou na didgeridoo a brumli bude provázet Ivo Charitonov
Přednes prachmatické poezie v podání skupiny Umbrtka
Občerstvení zajištěno.
Výstava potrvá do 30.5.2010
Otevřeno v pracovní dny od 9:00 – 12:00 a 13:00 – 16:00Info: MěKIS Kašperské Hory http://www.sumavanet.cz/ickhory/
Walbaum 10 Pro
V návalu globálního oteplení, které se projevuje zamrzlými rybníky ještě v půlce března, jsem málem zapomněl udělati reklamu sám sobě, což tímto napravuji.
Nedávno mi jeden německý kolega položil otázku, jakou azbuku bych vybral ke svému Walbaumu Text, a já mu v náhlém hnutí mysli odpověděl, že jedině Walbaum Text Cyrillic. Následující ráno jsem si po sobě ten mail přečetl a už jsem nemohl ucuknout. Pár neděl jsem pak seděl u počítače a při té příležitosti k celé rodině připlácnul i řečtinu, aby měl radost i národ s podobně ničemnou vládou, jako je ta ruská. Ne že by Rusové nějak nakupovali fonty, to tedy vůbec ne, ale onen kolega pracuje v Německu pro nějakou firmu, co potřebuje cosi (что-то) exportovat (экспортировать) do Ruska a unbedingt jim potřeboval natisknout příbalový leták k nějakému výrobku (snad utrejch).
lesní hudba
Inu, proč bych kamarádovi neudělal reklamu, i když je to úchyl, že jo, notabene jsem mu na to dělal obal, pdfko jsem odesílal do tiskárny zrovna když jsem utíkal na letiště, a ono to vyšlo. Naštěstí texty byly jednoduché, bez složité redakce, fotošopové montáže patřičně naivní, a celé to tudíž nedalo moc času. Jsem zastáncem krátké práce i za cenu, že se to odflákne - pořád lepší než nějaké upocené vážné úsilí. Docela jsem si ten CD design užil, v dnešní miserii grafických zakázek to bylo velmi osvěžující. (Opět použita fraktura Moyenage.)
Nejzábavnější věci na světě tak či onak souvisejí s blbostmi, a Necrocockovu hudbu si od začátku spojuju se vzpomínkou na igelitku plnou klystýrů a různých hadiček, co ssebou onehdá pořád tahal do zkušebny, vyvolává mi jeho pitoreskní intimní zpovědi, při kterých i ostřílení rockeři dostávají záchvaty smíchu. Z blackmetalové zrůdy Tomáš metamorfoval do upřímného narcisa, který s bezelstnou vážností censuruje svoje vlastní archivní fotky, používá deodorant, jezdí do Gmündu na plovárnu, na Slovensko na svätomartinské husy, navštěvuje koncerty Linha Singers a miluje zvěřinové lahůdky.
V lese taky našel inspiraci pro svoje nové album, které právě poslouchám a velmi si ho užívám, poněvadž tak nějak taky tíhnu ke krajině i lesům. Celá deska má pohádkovou atmosféru, kterou nenarušují ani vulgární synťáky, použité zde s velkou rozvahou. Komposice jsou minimalisticky strohé, ale je pod nimi nepřetržitě cítit jakás předtucha, která se ovšem v závěru nenaplní - toť neprasáčtější rafinovanost, ke které musím rozhodně gratulovat. Na rozdíl od autorových nedávných orientálních čuňárniček je to vítaná změna nejen tématická, ale i zvuková. Bicí hraje živě Ivoš Plaček, Tomáš občas hrábne do strun zkreslené kytary (která, jak veřím, dosud probíjí) a mix provedl mistr Marcel. Lesní hudba drží pěkně pohromadě, dozvíme se tam řadu zajímavostí například o otravách houbami, zesnulém strýci s flintou na posedu a jakési osobě zmodralé ráno ve křoví. Autor sám to zařadil do škatule “easy listening”, ale já bych upřesnil, že se jedná o “odlehčení” pouze pro ty, kdo už trochu Toma znají.
Doporučuji všem ku ctěné pozornosti na www.necrocockworld.com
